Rubriky:

Ostatní

Náboženství nás limituje jen časem modlení, říká Máčala, český fotbalový vyslanec u šejků

12. února 2015 10:02 - Dauhá

Žádný jiný český fotbalový trenér nepůsobí takhle dlouho v cizině. Milan Máčala navíc sbírá hodně exotická angažmá, už od roku 1994 pracuje v oblasti Perského zálivu a získal tam velké renomé.

 

Pavel Lebeda/chf.cz

Momentálně trénuje katarský klub Al Ahlí z metropole Dauhá. „Ani nevím, proč jsem tady tak dlouho a jak jsem se sem vlastně dostal,“ směje se 71letý Máčala.

Nevynechal možnost potkat se s krajany při MS házenkářů, které Katar před nedávnem hostil. Svou misi v arabských zemích odstartoval, když doma skončil na lavičce reprezentace, tehdy ještě československé, ačkoli společný stát už několik měsíců neexistoval. „Byla to zvláštní doba, rozpad republiky se v tom hodně odrážel, byly tlaky z různých stran. Ani jsem kvalifikaci mistrovství světa nedokončil, dojel to za mě Václav Ježek,“ vzpomíná Máčala.

Podívejte, jak se to protáhlo, usmívá se

Chtěl někam pryč, proto přijal nabídku kuvajtského klubu Kazma. „Měl jsem zahraniční zkušenost už z poloviny 80. let z Kypru, ale tohle byla velká exotika. Zajel jsem se do Kuvajtu podívat, řekl jsem si, že to zkusím, a už to frčelo,“ vykládá Máčala. Myslel, že do oblasti Perského zálivu vyráží tak na rok. „Podívejte, jak se to protáhlo,“ usmívá se.

„Řeknou: tady máš mužstvo, tady jsou podmínky a dokaž něco. Rychle. Když to dokážeš, zůstáváš, když ne, mažeš pryč,“ přibližuje Máčala. „Třeba Ivan Hašek tady v Kataru na podzim nedostal vůbec čas. Prohrál dva zápasy, ten druhý zrovna s námi, a vyhodili ho. Obecně je tu s trenéry malá trpělivost, asi nikdo tady nevydržel tak dlouho jako já. Bez práce jsem byl maximálně tři měsíce. Když jsem někde končil, většinou už jsem věděl, kam půjdu.“

Máčalovy štace v Perském zálivu
1994-1996 Kazma (Kuv.)
1996-1997 Kuvajt
1997 SAE
1998-1999 Kuvajt
1999-2000 Saúdská Arábie
2000-2001 Al Nasr (SAE)
2001-2004 Omán
2005 Al Ain (SAE)
2006-2007 Omán
2007-2010 Bahrajn
2010-2012 Kazma
2012 Al Ahlí (Kat.)

Hned v Kuvajtu získal i reprezentační zkušenost. „Tam jsem na základě výsledků a tříleté práce v klubu dostal šanci vystřídat Lobanovského. Dvakrát jsme vyhráli Gulf Cup, to je tady v těch zemích prestižní záležitost. Bylo neuvěřitelné, co se pak dělo,“ vzpomíná Máčala a tvrdí, že tím pádem získal jméno a chodily další nabídky.

„Reprezentace, to je vždycky vyznamenání. Všude. Nebylo to jen proto, že jsem nějaký Máčala z Česka, ale na základě výsledků,“ říká. Další hodně úspěšnou štaci měl v Ománu. „Mají tam přitom jediný pořádný stadión. Podařilo se nám skoro došlapat do Atén na olympiádu. Sultán mi dával vyznamenání, celá země byla na nohou. Na druhý den se přesto objevilo v novinách, že jsme nenaplnili cíle,“ vybavuje si.

Nejvíc ho mrzí, že mu poté s Bahrajnem těsně unikl postup na MS 2010. „Neuvěřitelná smůla, tam mi bylo nejvíc do breku. Hráli jsme snad dvacet zápasů kvalifikace a nakonec baráž s Novým Zélandem. Doma jsme šli sami dvakrát na gólmana a trefili pokaždé tyčku. A v odvetě jsme bohužel neproměnili penaltu,“ lituje dodnes.

„Tahali jsme fotbal v Bahrajnu nahoru z ničeho, vždyť je to malinký ostrov osmdesát na čtyřicet kilometrů. Kluci jsou to talentovaní, a když na sobě makají, dá se něčeho dosáhnout,“ říká Máčala, jehož cesta pak znovu vedla do Kuvajtu a už začínal myslet na návrat domů, když se ozvalo ještě katarské Al Ahlí. „Zrovna spadli do druhé ligy, rozpadl se tým. Řekl jsem, že na rok to ještě zkusím, když jsme postoupili, tak jsem chtěl odejít,“ líčí.

„Prosili ještě rok, tak jsem vyhověl a skončili jsme šestí. Zase jsem se pak nechal umluvit, ale teď už je to opravdu naposledy. Přece jen mám svůj věk. V každé zemi tady té oblasti je krásně, když vyhráváte. Lidi jsou rádi, spokojení, všichni tleskají. Ale jak prohrajete, hledají se chyby a se všemi bojujete,“ vypráví Máčala, který v Kataru nepodlehl místní zábavě sledovat velbloudí závody. „To ne. Já se koncentruju vysloveně na fotbal, nic jiného mě neinteresuje.“

Vybudují stadióny a nelámou si hlavu, co s nimi pak, říká

Televize Al Džazíra má čtrnáct sportovních kanálů, může tak sledovat nejen prakticky všechna místní utkání, ale i zápasy španělské nebo anglické ligy. Poznává, že si Katar může dovolit i gigantické věci.

„Peníze pro místní nejsou problém. Auto je tu jako u nás kolo a benzín levnější než voda.“ V zemi, kde jsou snad nekonečné zásoby ropy i zemního plynu, neexistují finanční limity a na rok 2022 chystá bohatý emirát i fotbalové MS. „Vybudují stadióny a vůbec si nelámou hlavu, co s nimi pak. Vzhledem k finančním možnostem postaví fantastické arény, včetně tréninkových ploch, vířivek, bazénů, prostě vše, na co si vzpomenete. Nebudou mít chybu,“ říká Máčala.

Moc ale nevěří přesunu šampionátu na zimní termín, kdy je v Kataru příjemné počasí a teploty lehce přes dvacet stupňů. „Slyším protesty z různých stran, že tam je kolize s olympiádou. Šejk z Kuvajtu je zásadně proti, ten bude přesun všemožně brzdit. Taky Evropa bude mít zřejmě se zimou problém.“

V nově budovaných arénách by ale i v létě mělo být díky supermoderní klimatizaci přijatelně. „Když to zapnou, je na place 24 stupňů, tam to funguje super. Ale navrchu stadiónu už je to horší a venku je v červnu normálně přes čtyřicet. To jsou obrovské teplotní nárazy na tělo,“ uvažuje Máčala a sám je zvědavý, kam se za sedm let posune katarská reprezentace.

Na lavičku místní šejkové počítají s trenérem Bayernu Guardiolou, který právě za Al Ahlí hrál na závěr kariéry v letech 2003-05. „Letos na mistrovství Asie ale neuhrál Katar ani bod. Když není kde brát, tak zkoušejí jít cestou naturalizace, ale rozdíl mezi zdejší reprezentací a Evropou je pořád velký, to říkám na rovinu. Nicméně katarská devatenáctka kontinentální šampionát vyhrála. V akademii Aspire se to snaží postavit od střechy, schází mi tam kontakt s oddíly. Mám v klubu juniorské reprezentanty, jenže oni je uvolní vždycky až před zápasem,“ dodal.

Musel si zvyknout, že arabský svět ponocuje. „Když u nás doma obchody zatahují rolety, tady lidé teprve vyrážejí ven. Do kaváren nebo zakouřit si šíšu (vodní dýmku). U ní nebo při čaji dokážou diskutovat dlouho přes půlnoc. Život se tu točí do nočních hodin, ráno pak dlouho spí. Kdyby měli být hráči v půl deváté na hřišti, byl by to pro ně problém,“ prozrazuje.

Angažmá v Česku už nečeká. Můj čas skončil, říká
Před svou anabází v Perském zálivu stihl Milan Máčala trénovat v nejvyšší domácí soutěži Olomouc, Slavii i ostravský Baník. „V lize je teď spousta talentovaných trenérů, kteří by měli dostat šanci. Můj čas skončil.“ Za správnou volbu označil angažování Pavla Vrby k národnímu týmu. „To je dobrý kluk, který má přirozenou autoritu. Lidé ho mají rádi, podržely ho výsledky v Plzni i teď na podzim v kvalifikaci, je to úplně super,“ chválil Máčala reprezentačního kouče.
Jen ho mrzí druholigová současnost Olomouce, kde prožil krásné roky. „Sigmy je mi líto. Když se dostanu domů, vždycky tam zajdu. Pořád říkám, že je to vzorový klub. Mají stadión ve vlastnictví, tréninkové středisko má výsledky, a tak věřím, že se na jaře vrátí mezi elitu. Když jsem tam byl před Vánoci, pokecal jsem s Leošem Kalvodou, má srdíčko na správném místě, jemu věřím. Petr Uličný už by to ani nechtěl, vybouřil se, když tam udělal pohár. Já mám pořád na paměti slova slavného trenéra Dukly Vejvody, že nejtěžší je trenéřinu definitivně opustit,“ líčil Máčala s tím, že pokud by se v létě skutečně vrátil domů, možná by ještě zkusil něco u mládeže. „Nebo se nastěhuju k synovi a budu chodit krmit ptáčky jako ostatní důchodci,“ usmál se.

Dobře ví, že musí respektovat místní podmínky. „I kvůli počasí se trénuje spíš pozdě večer. Chce to nos a skloubit fotbalové zkušenosti se zdejšími zvyky. Náboženství nás ale limituje jenom časem modlení,“ vypráví Máčala.

Když má srovnávat, je pro něj těžké říct, ve které ze šesti arabských zemí se mu žilo nejlépe. „Každá má svoje zvláštnosti. Všude je horko, teploty se mnohdy šplhají až k padesáti stupňům Celsia. Nejhůř snáším teplotní rozdíly, v obchodech nebo na úřadech klimatizace často chladí až moc,“ říká, ale arabsky dodnes nemluví. „Používám angličtinu. Buď tomu hráči rozumí, nebo si to nechají přeložit,“ říká na rovinu.

„Jak neznám místní jazyk, tak se ani do ničeho nepletu. Na to, že není vepřové, si zvyknete, alkohol nepotřebujete. Kromě Saúdské Arábie a Kuvajtu se stejně dá oboje koupit v licencovaném obchodě. Člověk splyne s prostředím, zvykl jsem si. Manželka ale tak nějak pendluje, často se vrací do Čech,“ tvrdí Máčala.

Martin Kézr (Dauhá), Právo

Zrušit


Časová osa: Ostatní

Filtr článků - Ostatní