Článek
Nakonec ale k němu oficiální pozvání přece jen dorazilo, takže v pondělí v pražském Edenu se Dušan Uhrin posadí znovu na lavičku a bude dirigovat mužstvo, s nímž před devatenácti lety dokráčel až do slavného londýnského Wembley. A teprve tam ho ve finále udolali Němci. V prodloužení a zlatým gólem Bierhoffa k tomu.
Na zlatý gól doplatil hned třikrát
„A k tomu ještě gólem z ofsajdu. Italský pomezní ho Kuntzovi signalizoval a zvedl praporek, jenže hlavní ho neviděl. Nebo možná nechtěl vidět. Nikdy jsem neměl ve zvyku reagovat na verdikty sudích, ale ve finále evropského šampionátu se člověk neudrží. Přeskočil jsem tehdy bariéru vystavěnou z reklamních panelů a hnal hráče, aby šli mávaný ofsajd reklamovat. Jenže už bylo pozdě. Pomezní měl praporek už zase dole, takže zlatý gól rozhodl, že jsme skončili „až" druzí," přiznává vždy vyrovnaný a klidný Dušan Uhrin až po letech, že i jím ve Wembley cloumaly emoce.
Aby ne. Ve finále, kde bylo zlato na dosah, aby o něm nakonec rozhodl zlatý gól. „Paradox, že já jako jediný ze všech šestnácti trenérů, kteří se mistrovství Evropy zúčastnili, hlasoval v průzkumu FIFA pro, aby se na zlatý gól hrálo a i po šampionátu zůstal zachován. Doplatil jsem na něj přitom hned třikrát. Tehdy ve Wembley, pak na v Saúdské Arábii, když jsem s Al-Nassr vypadl v semifinále Asijského poháru a do třetice ve Švédsku, kdy jsem s AIK Stockholm prohrál finále tamního poháru. Teprve potom byl zlatý gól zrušený."
Plaketa mu zůstala, hodinky dostal syn
Zůstala mu stříbrná medaile a plaketa pasujícího ho na Trenéra trenérů. Jeho slavní kolegové Alex Ferguson, Arséne Wenger a spol. zasedající v expertní komisi FIFA tím ocenili, jakou mistrnou taktiku pro svůj tým zvolil a kam až s ní došel.
„Plaketu mám pořád schovanou, ale hodinky jsem dal synovi. Aby mu přinášely štěstí," přiznává dvaasedmdesátiletý Dušan Uhrin ve svém sanatoriu Mariot ve Františkových Lázních. „Žiju tady jako starý jezevec. Vařím knedlíky, guláš a počítám ručníky," směje se a samozřejmě přehání. Hotel, který pojmenoval podle sídla, v němž před devatenácti lety s reprezentací v anglickém Prestonu bydlel, prosperuje a dělá mu radost.
„Mám tady moc dobrý kolektiv a ještě lepšího manažera. Před čtyřmi lety jsem polovinu zaměstnanců vyměnil a od té doby si nemohu stěžovat. Z devadesáti procent k nám jezdí německá klientela, takže prosperujeme a já jsem konečně spokojený. Tedy, jen kdyby mě ten fotbal pořád tak nelákal," nepopírá, že se musí pokaždé moc a moc přemlouvat, když přijde nabídka, aby šel ještě trénovat.
„Nedávno jsem měl zrovna jednu z Arábie. Cukalo to se mnou, to se ví, ale to bych musel opustit svůj Mariot a nechat ho napospas. Kdybych se dal zase na trénování, šlo by všechno stranou a myslel bych jen a jen na fotbal. Takový jsem byl celý život," svěřuje se Dušan Uhrin.
Místo za královnou jel do Hannoveru
Pravdou je, že fotbal byl u něho vždy na prvním místě. Dokonce i před anglickou královnou Alžbětou dostával přednost.
„Setkal jsem se s ní jen jednou v životě. Po finále ve Wembley, kdy jsme přebírali medaile a já jí byl představen. Přitom při královniných návštěvách v Praze jsem byl dvakrát pozván na recepce pořádané na anglické ambasádě a na Hradě. Jenže já si na oficiality nikdy nepotrpěl, takže jsem se zdvořile omluvil a jel na fotbal do Hannoveru."
V Anglii mělo stříbrné tažení české reprezentace velký ohlas, o čemž zmiňovaná pozvání od královny ostatně svědčí. „Ono mělo nejen v Anglii, ale po celé Evropě. Vždyť díky němu si hned osm našich hráčů řeklo o angažmá ve špičkových klubech v elitních evropských soutěžích," vzpomíná Uhrin transfery Nedvěda, Poborského, Bejbla, Šmicra, Bergra, Kadlece a spol.
„I třeba takový Petr Kouba mohl udělat terno, protože o něho měla eminentní zájem Barcelona. Na vlastní oči jsem tu nabídku viděl. Jenže přišel první zápas s Němci, my ho prohráli a Barcelona ztratila zájem. Na Petra to samo sebou mělo dopad. Na šampionátu i v průběhu další kariéry. Zvláště, když během angažmá v La Coruně dělal brankářskou dvojku a mezi tyče se dostával sporadicky."
Jak to bylo s nespokojeným Bergrem?
Mistrovství Evropy skutečně začalo pro českou reprezentaci krajně nepovedeným výkonem a logicky i hladkou porážkou v úvodním duelu ve skupině s Němci. Jenže pak se všechno zlomilo...
Výhra nad Itálií vše nastartovala. „A po výborném výkonu obou mužstev se šťastným koncem pro nás," připomíná Dušan Uhrin, že jeho tým v Anglii jen nebránil a nevyčkával, jak se po letech traduje.
„Motivace hráčů byla obrovská, neboť všichni se najednou chtěli ukázat. Aby ne, když to byli jedenadvacetiletí kluci ze Sparty, s níž jsem před tím skončil na třetím místě v nultém ročníku Ligy mistrů, a ze Slavie, která to dotáhla až do semifinále tehdejšího Poháru UEFA. Byli mladí, draví, měli v sobě spoustu dynamiky. A hlavně - podřídili se kolektivu, takže s nimi nebyl žádný problém," líčí trenér Uhrin přednosti, kterých si na svých svěřencích cenil a o něž se mohl opřít.
„Tedy, jeden problém přece jen nastal. Ale to byla i moje chyba," vzpomíná na dlouhý pohovor, který měl po prohře s Německem v hotelové zahradě v Prestonu s Patrikem Bergrem. „Nelíbilo se mu, že šel v šampionátové generálce se Švýcarskem na hřiště až na posledních dvacet minut, i když jsem před utkáním slíbil, že se s Frýdkem o půli vystřídají. Jenže Frýdek hrál tehdy v Basileji životní zápas a já ho nechtěl stahovat už po pětačtyřiceti minutách. A i v Manchesteru jsem ho zařadil do základní sestavy a Bergra poslal na hřiště až ve druhé půli."
Po Německu ovšem Uhrin v sestavě rošádu udělal a Berger hrál jako z partesu ve všech zápasech, které následovaly. Ve skupině proti italské squadře a remízové partii s Ruskem, ve čtvrtfinále proti Portugalsku, v semifinále proti Francii.
Po rozstřelu jsem neměl jásat, vyčítá si
„Tam jsem udělal druhou chybu, které jsem se na šampionátu dopustil. Když Kadlec proměnil šestou penaltu a my vyhráli po bezgólové remíze 6:5 na pokutové kopy, vyletěl jsem z lavičky a oslavoval postupovou trefu. To jsem také nikdy v životě nedělal! Jenže tehdy v Manchesteru na Old Trafford jsem se nechal unést. Vždyť jsme museli nastoupit bez čtveřice vykartovaných hráčů a vyloučeného Látala a přesto jsme postoupili do finále," vyčítá si i po letech reprezentační kouč, že nechal unést emocemi.
„Ta třetí pak přišla před finále, kdy jsem byl natolik velkorysý, že jsem souhlasil, aby Vláďa Šmicer odletěl do Prahy a oženil se. V dnešní době by bylo něco podobného naprosto nemyslitelné, jenže my všichni byli v takové euforii a žili v tak úžasné atmosféře, že jsem prostě nedokázal odmítnout," usmívá se i po devatenácti letech Dušan Uhrin přitakání, které Šmicrovi tehdy dal a jež dodnes dost dobře nechápe.
Před pondělním zápasem českých a německých fotbalových legend podobné rozhodnutí jako tehdy v Anglii dělat nemusí, protože žádný svatební obřad není hlášený. A případné chyby v koučovaní svého výběru si také nebude muset vyčítat, protože exhibice v Edenu se hraje hlavně proto, aby si hráči i fanoušci připomněli nejslavnější chvíle českého fotbalu.
Finále ve Wembley a šampionátové stříbro, o které se zasloužil Trenér trenérů Dušan Uhrin.
