Článek
Nehrál si na něho nikdy. Ani když ho po světovém šampionátu v Chile 1962, kde to s Vytlačilovou partou dotáhli až do finále a vraceli se domů se stříbrnými medailemi, zvolili nejlepším fotbalistou Evropy a Zlatý míč časopisu France Football mu za to udělili.
V té době si fotbal ještě na ceremonie nepotrpěl.
Na plné sály luxusních hotelů, červené koberce, módně střižené fraky, motýlky a dámy v přepychových róbách teprve ne.
Trofej, kterou v dnešní době úzkostlivě střeží bodyguardi a jež se zamyká na deset západů do bankovních trezorů, mu v březnu třiašedesátého dovezli francouzští novináři do Prahy jen tak v papírové krabici.
Zlatý míč si vezl domů tramvají
Hodilo se to, protože Dukla právě hrála na Strahově čtvrtfinálovou odvetu Poháru mistrů s lisabonskou Benfikou.
„Ani do ručníku, nebo třeba jen kusu hadru jsem ten balón nezabalil. Strčil jsem ho prostě do vikslajvantové tašky, hodil si ji před rameno a seběhl dolů na Dlabačov na tramvaj, abych se dostal domů do Dejvic. Jaképak slavení. Stačila mi ceremonie trvající pár desítek vteřin tam nahoře před padesáti tisíci diváky. A také gratulace Portugalce Eusébia. Věděl jsem, že na druhý den na Julisce tu trofej budu muset ukázat, a už z toho jsem byl celý nesvůj. Jakýpak nejlepší fotbalista Evropy, když jsme Benfiku neporazili a z poháru vypadli. Čekal jsem, že spíše než gratulaci si od trenéra vyslechnu nějakou sarkastickou hlášku," pobaveně vzpomínal Josef Masopust na chvíle své největší osobní slávy.
Bylo mu jednatřicet, ale dozrál do nejlepších fotbalových let. Z Chile přivezli s reprezentací stříbro, s Duklou podnikali tažení pohárovou Evropou a za oceánem si podmaňovali fanoušky mezi americkými mrakodrapy, kde vyřachli jak slavný brazilský Santos, tak i anglický Everton. A doma získávali jeden titul za druhým, protože nad jejich Duklu prostě nebylo. Nad Masopusta také ne, protože slalomem, jímž ve finále mistrovství světa obelstil brazilské míčové kouzelníky a uzemnil je ke všemu gólem, spadla čelist všem.
I proto z něho udělali nejlepšího fotbalistu Evropy. Po takových velikánech jakými byli sir Matthews, Kopa, Sivori, di Stefano...
Vždy se bránil: Profíci ano, ale se vším všudy
„Nadávali nám do žoldáků a lampasáků, předhazovali nám, že jsme profíky, kteří nemají na práci nic jiného než fotbal. My sice byli profíky a pobírali jsme skutečně víc peněz než hráči v jiných klubech, jenže profíky jsme byli jen přístupem. Zatímco ve Spartě, Slavii a všude jinde se trénovalo jednou denně a pak si šli hráči po svém, v Dukle zavedl Jaroslav Vejvoda jako první dvoufázové tréninky. Oni si šli na pivo, my se na Julisce mořili. Proto jsme nad nimi měli navrch, proto jsme hlavně kondicí soupeře dlouho přehrávali, proto jsem za šestnáct let v Dukle mohl získat osm ligových titulů.
A ani v platech zase až takový rozdíl nebyl. My brali nějaké čtyři a půl tisíce, zatímco ve většině civilních klubů se hrálo v té době za polovinu, jenže my se upsali armádě a tam vládl striktní řád. Jaké prémie byly vypsány, takové se vyplácely. Neexistovalo, abychom dostali peníze bokem z nějakých vedlejších klubových fondů, jako se to stávalo jinde. Na to byla armáda moc opatrná. A my přece byli lampasáci," vyprávěl Josef Masopust, jak to také chodívalo v letech, která jsou pro dnešní fotbalisty a fanoušky už hotovým pravěkem.
Šmelinářem kvůli baretkám
Ostatně, i jeho reminiscence na triumfální návrat z Chile tak vyznívaly...
„Před odletem na mistrovství světa jsme nafasovali kalhoty a saka, která měli šest let před tím olympionici v Melbourne. Dokonce i baretky nám přidali, aby nám snad v Chile nebyla zima na hlavu. I když si asi ve skladu na tělovýchově myslili své, protože panujícího mínění jsme se měli za mořem jenom otočit a po zápasech ve skupině se Španěly, Brazilci a Mexičany se zase honem vracet.
Žádného kustoda nám samo sebou na cestu nepřidělili, protože takový přepych se nenosil. Ostatně, i maséra jsme se museli opatřit na místě. Moc peněz jsme mu dát nemohli, protože Josef Rogl s doktorem Jírou měli po návratu popotahování i z toho, že nám za valuty koupili ovoce, a tím málem ohrozili devizové hospodářství státu.
Já musel také vysvětlovat, proč jsme evidované rádiovky nepřivezli zpátky a neodevzdali je ve skladu. Byl jsem totiž nejen hráčem, ale jako jeden ze starších a rozumnějších i kustodem výpravy. Barety s anténou nikdo nevzal na hlavu, takže když jsme se po finále s Chile loučili, darovali jsme je našemu domorodému kustodovi.
Co víc jsme mu mohli dát, když jsme jako kapesné dostali půldruhého dolaru kapesného na den?! A náš Parra měl doma devět dětí, takže jsme chtěli, aby dostal ještě nějakou odměnu pro své potomky. Alespoň v naturáliích.
Samozřejmě že jsme to schytali.
Po návratu z Chile se na nás dívali jako na šmelináře a vyčíslenou hodnotu rádiovek nám strhli z prémií za druhé místo."
Podobných vzpomínek měl mraky. A se sklenkou dobrého moravského vínka a mezi kamarády je ze sebe sypal. Josef Masopust, velký hráč, o němž už dávno před tím, než mu udělili Zlatý míč a udělali z něho nejlepšího fotbalistu Evropy, napsal Ota Pavel v nesmrtelné knize Dukla mezi mrakodrapy tu nejvýstižnější charakteristiku, která se dala sepsat.
„Neměl výskok, neměl sprint, neměl rozštěp. Přestože nebyl na dráze nejrychlejší, dostával vysokou užitkovou rychlost, jakmile měl míč na kopačkách. Měl výborný cit v nohách, na hřišti měl nejraději chvíli, kdy tribuny pulsovaly vzrušením."
Pěti tisíc za stříbro z Chile
„Ono to i s odměnami za stříbrné medaile z Chile bylo náramně zábavné. Tehdy nám za druhé místo na mistrovství světa dali pět tisíc. Tedy těm, kteří odkopali všech šest zápasů. Střídající hráči dostali o patnáct stovek méně a náhradníci museli být vděční za polovinu. A tím to neskončilo, neboť nám chtěli chilské prémie ještě zdanit. Nikomu to nebylo po chuti, ale protože já měl pusu proříznutou, poslali mě spoluhráči za vedením, abych to nějak domluvil. Neškemral jsem, o nic jsem neprosil. Rovnou jsem bafuňářům řekl, že jestli mi těch pět tisícovek zdaní, ať je rovnou pošlou na Vietnam. I za našich časů existovaly různé fondy solidarity. Hlavně na Vietnam se tehdy vybíralo. Peníze od fotbalistů, po tříkoruně nebo dokonce po střešní tašce od školáků.
Nakonec nám na odměny nesáhli, i když ještě na Strahově, kam nás vezli autobusem s vytlučenými okny z ruzyňského letiště, to nebylo zdaleka tak jisté. Teprve když po našem příjezdu přerušili na strahovském stadiónu atletický memoriál, lidé nám nadšeně aplaudovali a Láďa Novák jako kapitán zahlásil šéfovi tělovýchovy Vodsloňovi, že jsme úkol splnili, padlo rozhodnutí, že nic danit nemusíme a peníze si můžeme nechat."
Žádnou z podobných historek už Josef Masopust nikdy v paměti lovit nebude, do vyprávění příhod znějících jako z jiného světa se také nedá, u své sochy před vchodem na Julisku se také nezastaví, aby se pobaveně podíval, jak jeho dvojník na podstavci kope levačkou do balónu.
Možná tam nahoře ve fotbalovém nebi právě teď svému kapitánovi z Dukly i nároďáku Láďovi Novákovi povídá, jací jsou na tom světě packalové, když ho nechají nahrávat a střílet levou nohou, kterou měl přece jen na opírání.
