Rubriky:

Ostatní

Český fotbal vynesl k senzačnímu úspěchu, teď koučuje Bahrajn: Na zápase můžete vyhrát i lednici

22. července 2017 15:38 - Praha

Po vydařené štaci u fotbalové reprezentace Jemenu, kývl na nabídku dalšího týmu ze Středního východu. Úspěšný kouč Miroslav Soukup, jenž v roce 2007 dovedl českou dvacítku k senzačnímu titulu vicemistrů světa, vede už rok národní celek Bahrajnu, v němž výraznou stopu zanechal jeho krajan Milan Máčala.

 

archiv M. Soukupa

Jak zatím angažmá hodnotíte?

Je to pro mě posun v žebříčku. Mám s sebou v týmu ještě trenéra brankářů Andreje Kostolanského, který se mnou spolupracuje třetím rokem a nově kondičního kouče Jirku Rybu, o něhož jsem měl zájem už v minulosti. Asijskou zkušenost jsem měl už z Jemenu a Emirátů. Poznal jsem arabský svět, mentalitu a chování lidí, i když mezi jednotlivými zeměmi je velký rozdíl.

Jaký byl váš hlavní cíl, když jste nastupoval do funkce?

Měl jsem štěstí, protože Bahrajn brzy vypadl z boje o MS v Rusku a měl jsem tedy prostor přebudovat tým a připravovat se na březnový start kvalifikace na asijský šampionát. Po odchodu Milana Máčaly, který byl s Bahrajnem blízko účasti na MS 2010, jeho nástupci z několika důvodů kádr neměnili. Střídali se pouze trenéři a přišel pokles. Předseda asociace mi při podpisu smlouvy naznačoval, že chtějí udělat koncepci až do MS 2022 v Kataru. Zaujalo mě to, protože v těchto zemích se obvykle moc neplánuje.

V čem spočívá vaše práce, pokud není reprezentační sraz?

Dopoledne děláme analýzy, hodnocení, přípravy na kempy, prostě takovou administrativu na svazu. Odpoledne se pak jezdíme dívat na tréninky nebo zápasy. Sledování hráčů je pro nás jednodušší, protože to máme všude blízko. Ostrov je malý a objedete ho za den na kole. Nejdelší vzdálenost je asi 30 kilometrů, během odpoledne tak stihnu klidně dva tréninky.

Jaká je jejich úroveň?

Zdají se nám málo náročné. Připadá mi, jako by trenéři nechtěli hráče za ten týden moc unavit, aby byli odpočatí na zápas. Samozřejmě na bahrajnskou ligu to stačí, jenže pak kluci přijdou do nároďáku, nastoupí například proti Koreji a diví se, že prohrají.

Z kolika hráčů vybíráte do národního týmu?

Kromě deseti prvoligových celků koukáme i do sestav předních týmů druhé ligy, kde hraje devět mužstev. To činí zhruba 110 hráčů do pole. V bahrajnské nejvyšší soutěži však mohou nastupovat čtyři zahraniční hráči. Kluby toho využívají, takže když tyto hráče odečteme, zbývá nám na výběr do 24členné nominace nějakých 60 fotbalistů. Tedy každý třetí Bahrajňan, který nastupuje v lize, je vlastně v nároďáku. Naštěstí jsme přesvědčili vedení federace, aby pro příští sezónu omezilo počet cizinců. Od letošní by měli být v mužstvech už jenom tři a od té další pouze dva.

Kolik hráčů se věnuje fotbalu profesionálně?

V reprezentačním týmu se jen asi čtyři věnují výhradně fotbalu. Ostatní mají ještě jiné zaměstnání a dostávají nějaké peníze za to, že jsou v klubu. Trénují jednou denně. Ráno jdou do práce a večer se západem slunce na trénink.

Jaká povolání hráči mají?

Naši hráči z reprezentace pracují jako vojáci, policisté, úředníci, zaměstnaní jsou i u imigrační policie nebo někteří dělají u soukromých firem. Nemakají fyzicky někde na stavbě, ale musejí ráno vstát, do té práce jít a končí třeba brzy odpoledne, aby mohli jít v šest na trénink.

Co dalšího vám komplikuje v Bahrajnu práci?

Hráči nejsou tak vytížení. Navíc dostávají smlouvy jen na deset měsíců a klub jim řekne, kdy se sejdou znovu. Ligová sezóna letos skončila 25. května, teď měli sraz 15. července a celé ty dva měsíce byli absolutně bez fyzické aktivity. Začínají vlastně znovu. I proto je úroveň soutěže v září nebo v říjnu slabá.

Což je z pohledu reprezentace problém, že?

Ano, protože FIFA má stanovené hrací dny a nikoho nezajímá, jestli se v té zemi zrovna hraje liga, nebo ne.

Jaké jste v Bahrajnu našel podmínky k práci?

Je zde nedostatek tréninkových hracích ploch. I týmy z první a druhé ligy s tím mají problémy. Jsou tam možná dvě tři tréninková hřiště, která by v Česku splňovala parametry I.A třídy. Nedokážu si představit, že by u nás nějaké mužstvo krajského přeboru nebo divize bylo ochotno trénovat na takovém hřišti, jako v Bahrajnu mužstva prvoligová.

Jaká je úroveň tamního fotbalu v porovnání s Českem?

Z pohledu četností a tréninkových podmínek přibližně špice naší třetí ligy. Jak už jsem říkal, hraje tam řada cizinců, ale kluby nemají tolik peněz, aby zaplatily vysokou kvalitu. Většinou jde o hráče z Afriky, kteří nemají top úroveň, přesto kolikrát dostávají v zápasech víc šancí než místní hráči.

S hráči komunikujete anglicky?

Ano, ale za ta léta se snažíme na hřišti mluvit i arabsky. Používáme termíny jako přihraj, běž, vracej se, napadej. Jazyk není tak těžký, i když zní jinak. Mají řadu hrdelních hlásek, které se Evropanovi obtížně vyslovují. Gramatika je ale jednoduchá bez nějakých složitých skloňování a časování. V tom je čeština daleko těžší.

Jaký je v Bahrajnu divácký zájem o fotbal?

Na pár klubů, co mají fanouškovskou základnu, chodí třeba tisíc lidí. Když je derby, dorazí i tři tisíce. Jsou však také zápasy, které se hrají před padesáti diváky. Liga se hraje na třech krásných stadiónech s veškerým zázemím, ale lidi se radši dívají doma na televizi. Nepřijdou ani na národní tým, několikrát jsme hráli doma a dorazilo třeba jen sto lidí. Lidi o to nemají zájem, protože Bahrajn dlouhou dobu neprorazil na reprezentační ani klubové scéně. Ale když sahali po postupu na mistrovství světa 2010, měli stadión narvaný.

Souvisí návštěvy s cenami vstupenek?

Ne, protože na některé zápasy můžete jít i zadarmo. Je tam velká tombola, v níž lidé mohou vyhrát třeba lednici nebo pračku. Kolikrát se losuje osm cen a je tam dvacet diváků. Kdybych si koupil čtyři lístky, tak odejdu s lednicí. I na národní týmy jdete někdy zdarma nebo zaplatíte jeden dinár. Ale i když nezaplatíte, pustí vás dovnitř.

Jsou v Bahrajnu nějaké fanshopy?

Nejsou moc vidět. Některé týmy prodávají repliky dresů, ale nejde o originální výrobky. Chybí mi tam i sponzoring našeho týmu. Nemáme reklamy. Oni tvrdí, že jim do fotbalu nikdo nechce dát peníze, jenže já si to nemyslím. Oni nechodí za firmami, jak by se s reklamou dalo pracovat. Pořád spoléhají na vládní podporu.

Je fotbal v Bahrajnu sportem číslo jedna?

Z hlediska masovosti a základny ano. Populární tam je i basketbal. Jsou tam haly, hrají docela úspěšně v asijských pohárech.

Bydlíte na hotelu?

Ne, v takovém komplexu. Jde o nasypané ostrůvky se zátokami, kde jsou bytové domy. Můžeme jít na pláž, fitness centra nebo se večer proběhnout po uličkách. Jde o hlídanou zónu s vjezdovou bránou. Do Riffy, kde je sídlo federace, jedeme autem jen necelou půlhodinu.

Rodina je tam s vámi?

Nikdo z nás ji v Bahrajnu nemá. Máme smlouvu na dva roky, jenže když vydržíte v těchto zemích půl roku nebo rok, už jste rekordmani. Trenéři se hodně střídají. Myslí si, že chyba je v nich a s příchodem nového se něco změní.

Jak vám chutnají místní pokrmy?

Mám je rád. Hodně se vaří indická jídla. Oblíbené jsou v Bahrajnu třeba byriány (pokrm z rýže) nebo směs obarvené a okořeněné rýže s masem. Je v tom třeba jehněčí. Jí tam dost i kuřata, zeleninu a ovoce. Strava je hodně zdravá.

Co se vám v Bahrajnu líbí úplně nejvíc?

Máme tam skvělé vyžití. Byli jsme na formuli jedna, což byl velký zážitek. Pořádají se tam koncerty, v rámci Grand Prix tam vystupoval třeba Enrique Iglesias. Místní lidé jsou přátelští a cítím se tam bezpečně. Líbí se mi i způsob dopravy. Padesát minut jedete do Dubaje, z níž jsme letadlem za osm hodin doma. Život v Bahrajnu je zkrátka fajn.

Jan Švanda, Právo

Zrušit