Článek
„Mrzí to. A hodně. Třikrát jsme letos s Libercem hráli, ani jednou neprohráli, přesto jsme pohár nezískali. Proto zklamání a slzy," přiznával trenér Šilhavý, když od prvního muže českého fotbalu a jabloneckého majitele v jedné osobě Miroslava Pelty převzal stříbrné medaile.
Jen stříbrné, i když ty zlaté drželi už téměř v rukách.
„To proto, že jsme si po změně stran počínali pasivně, nepodrželi míč ani vpředu, ani ve středu hřiště, pouze bránili a chtěli uhájit jednogólové vedení," posteskl si Šilhavý. „Záměr to nebyl, i když někdy se i tak dá zápas dohrát."
Jenže jeho Jablonec ho zdárně nedohrál. Střídající Bakoš poslal finále do penaltového rozstřelu a v něm měl navrch Liberec.
„Byl jsem stoprocentně přesvědčen, že ho kluci zvládnou. Už fakt, že zápas neskončil 1:0 a že jsme vyrovnali, představoval naši výhru. A pro Jablonec samo sebou nevýhodu. Psychickou určitě, protože jeho hráči už pohár drželi a najednou na ně čekaly penalty," tvrdil liberecký kouč David Vavruška, že si byl před penaltovou loterií vítězstvím jistý.
Evropské poháry nutností
„A vítězstvím zaslouženým, protože druhá půle byla v našem podání velmi dobrá a hned v úvodu jsme měli tři stoprocentní šance, kdy jsme mohli skóre otočit. Luckassen, Delarge, Breznaník," jmenoval promptně tři své svěřence, kteří ovšem selhali.
Bakoš byl jiný borec. S chladnokrevností až neskutečnou stav vyrovnal, nabídl svému týmu penaltový rozstřel a tím vlastně i cestu do pohárové Evropy.
„Bylo pro nás nutností se do ní dostat. Vůči majiteli i vedení klubu. Liberec je na evropské poháry zvyklý, takže čtrnáctá příčka v lize ho uspokojovat nemohla. Pohárové finále tudíž představovalo naši poslední šanci," připomínal Vavruška.