Hlavní obsah

Postrádali jsme lídry a rozdílové hráče, hořekují šéfové reprezentace Lvíčat

Zklamáním skončila bitva české fotbalové reprezentace do jednadvaceti let o mistrovství Evropy 2019. V 1. kvalifikační skupině obsadila Lvíčata třetí příčku s devítibodovým odstupem za pozicí znamenající alespoň účast v baráži. „Postrádali jsme lídry, rozdílové hráče," shodli se trenér Vítězslav Lavička a manažer Libor Sionko.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Trenér reprezentace do 21 let Vítězslav Lavička během utkání se San Marinem.

Článek

Přestože poslední zápas kvalifikace jste odehráli teprve v pondělí, o absenci na šampionátu v Itálii bylo jasno od září. Už jste se s nezdarem vyrovnal?

Lavička: Pořád to doznívá, cítím zklamání. Všichni jsme chtěli postoupit. Je třeba si sportovně přiznat, že Chorvaté i Řekové ukázali větší kvalitu. Zatímco před dvěma lety jsme absolvovali euforický poslední zápas rovněž proti Moldavsku a slavili postup z prvního místa, nyní jsme na hřiště nastupovali s vědomím, že šampionát bude bez nás.

Poznamenal vývoj kvalifikace hned první zápas s Běloruskem, kdy jste ztratili výhru ve třetí minutě nastavení?

Lavička: Obrovsky to tým poznamenalo z hlediska sebevědomí a vnitřní psychiky. Ani v minulém cyklu jsme neměli snový začátek, byť jsme smázli na úvod Maltu. Pak jsme ale v posledních minutách zachraňovali remízu v Lotyšsku. Herní projev byl hodně syrový. Nicméně postupně si vše sedlo. Mužstvo se opřelo o Baráka, Součka, Trávníka, Schicka, Jankta či Čermáka.

Sionko: Z hráčské kariéry vím, jak je důležité kvalifikaci dobře rozjet. Pak je vše snadnější. Tady vše umocnil fakt, že nám tři body vzala poslední akce zápasu.

Následně tým schytal debakl v Chorvatsku a celou kvalifikaci už jen doháněl manko.

Lavička: Venkovní zápasy s Řeckem a Chorvatskem byly krutým a drsným zrcadlem. Ale úplně nejhůře mi bylo právě po utkání v Chorvatsku, kde jsme dostali pětibrankový příděl. Rozdíl byl obrovský. Šlo o první impuls, že nás čeká jiný cyklus ve srovnání s tím předešlým, jenž vyvrcholil účastí na ME v Polsku. Tento ročník za sebou neměl žádné výrazné úspěchy, o to větší jsme měli motivaci to v této kvalifikaci změnit.

Přitom o pár měsíců později jste Chorvatsko doma porazili, byť vzápětí přišel kolaps v Řecku.

Lavička: Doma s Chorvaty šlo o náš nejvydařenější zápas. Kluci věděli, že ve srovnání se soupeřem mají určitý kvalitativní limit, ale odhodláním a nasazením rozdíl smazali.

Sionko: Ale utkání nás stálo tolik sil, že jsme jeli k dalšímu zápasu vycucaní, zatímco Řekové se příjemně naladili proti San Marinu.

Byl tým z uplynulé kvalifikace slabší ve srovnání s výběrem, který hrál na ME 2017 v Polsku?

Lavička: Ten předešlý byl jiný. Zahrnoval více osobností z hlediska charakteru i kvality.

Sionko: Na začátku nynější kvalifikace hrálo pravidelně první ligu jen pět či šest hráčů. Velká část nominovaných byla z druhé ligy, řada dokonce z juniorek. V minulosti jsme měli v každé generaci lídry, ale teď je nemáme. Kluci mezi elitu jen nakukují. Soupeři mají sebevědomé, rozdílové borce. My neměli ani jednoho. Chybí nám tři čtyři hráči, kteří ční nad ostatními.

Lavička: Libor ze skromnosti zatajil, že právě takovým lídrem byl svého času třeba právě on ve Spartě, Jankulovski v Ostravě, Petrouš ve Slavii či bratři Doškové. Pořád spoléháme na kolektivní pojetí, organizaci hry. To máme skvělé. Ale i tak potřebujeme někoho, kdo rozhodne zápas. Rozdílového hráče. A ten v kádru nebyl. A to i proto, že Patrik Schick a Jakub Jankto, kteří sem věkem patří, už svými výkony dorostli do reprezentačního áčka.

Ani v jednom okamžiku jste během kvalifikace neměli pocit, že se v týmu lídr rodí?

Lavička: Hledal se těžko. V určitých okamžicích se nebál promluvit a vzít odpovědnost brankář Staněk, který měl zkušenosti z minulého cyklu. Bojovností se ostatní snažil strhnout Pulkrab, ke konci kvalifikace vyčníval i Takács. Nejhorší bylo, když mužstvo za nepříznivého stavu přišlo do šatny a postrádalo emoce. Vadila mi apatie, protože pak bylo velice těžké tým psychicky zvedat.

Sionko: Čekali jsme třeba, že si vše hlasitě vyříkají. Ale v šatně bylo mrtvo. Možná kluci emoce mají a stydí se projevit. Nechtějí burcovat, když se sami herně trápí. Ale není možné být lídrem jen v okamžiku, kdy se mi daří.

Jak je pro vás těžké, když vidíte sestavy ligových týmů a hráči pro jednadvacítku v nich chybí?

Lavička: Často jsme si lámali hlavu, jak složit nominaci. Pokud hráč nemá pravidelnou zápasovou praxi v klubu, tak na mezinárodní úroveň jen těžko stačí.

Sionko: Občas s trenéry soucítím. Třeba musí volit mezi hráčem, který má vysokou kvalitu, jenže nehraje. A pak se nabízí varianta vzít hráče nastupujícího pravidelně v nižší soutěži, jenže s výkonnostními limity. Je to prostě kompromis.

Věříte, že další generace bude úspěšnější?

Lavička: Jsem mírný optimista, ale hráči si musí plně uvědomit, že v tomhle věku je třeba sladit výkonnostní růst po stránce sportovní i osobnostní. Být k sobě nároční, chovat se profesionálně na hřišti, ale i mimo ně. Uvědomit si, že jsou teprve na začátku cesty. Podpis smlouvy by neměl být vrcholem, ale motivací pro další zlepšování.

Sionko: Zdá se, že podle dosahovaných výsledků by měla být příslibem. Záleží, jak zvládnou přechod. Jednadvacítka představuje předěl mezi dorosteneckým a dospělým fotbalem. Všude ve světě se hráči v daném věku profilují jako hotoví, připravení být klíčovými postavami.

Vaše smlouva vyprší na konci roku. Budete v případě zájmu ze strany vedení fotbalové asociace u reprezentační jednadvacítky pokračovat?

Lavička: Mám za sebou dva kvalifikační cykly. Jeden úspěšný, druhý nikoliv. Jsem u týmu přes tři roky, což kopíruje většinu mých dosavadních angažmá. Vnitřně už jsem rozhodnutý, ale vše si musím vyjasnit se zástupci asociace.

Reklama