Rubriky:

Reprezentace

Přesně před 75 lety vybojovali českoslovenští fotbalisté na MS v Itálii stříbro

10. června 2009 07:34 - PRAHA

Neskutečné, jaké euforii před pětasedmdesáti lety celé Československo propadlo. A to naši „zlatí hoši“, jak legendární rozhlasový reportér Josef Laufer Pláničku, Ženíška, Čambala, Junka, Sobotku, Puče, Burgra, Nejedlého a spol., nazval, vybojovali na mistrovství světa v Itálii „jen“ stříbro. Dnes je to opravdu na den přesně tři čtvrtě století, co se 10. června 1934 v Římě památný finálový zápas hrál.

 

archiv

Vítali je jako hrdiny. Od hranic až na pražské Wilsonovo nádraží stály kolem železniční tratě špalíry, jen aby římské hrdiny zahlédly a zamávaly jim. A když vlak v Plzni či Berouně zastavil, nadšení fanoušci by fotbalisty na rukou nosili. A co teprve když výprava dorazila do hlavního města a z nádraží se vydala otevřenými autobusy na Václavské náměstí, na němž se tísnil statisícový dav.

Vrátili se jako hrdinové

„Na to se nedalo zapomenout. Prohráli jsme, byli jsme celí skleslí a rozladění z toho, že jsme nedosáhli na titul, jenž byl tak blízko, ale když jsme se vrátili domů, připadali jsme si, jako bychom mistrovství světa vyhráli. Takové přivítání jsme nečekali,“ vzpomínal i po desetiletích na triumfální přivítání v hlavním městě nejlepší střelec světového šampionátu ve čtyřiatřicátém Oldřich Nejedlý, někdejší velký plejer a kanonýr pražské Sparty, který s fotbalem začínal v rodném Žebráku a na pražskou Letnou ho přivedli z Rakovníka.

Návrat stříbrných Návrat stříbrných "Italů" do Prahy po účasti ve finále MS 1934 v Itálii.foto: archiv

S pěti góly nejlepším kanonýrem

Právě na světovém šampionátu v Itálii, kam československá reprezentace odjížděla provázena skepsí a nedůvěrou, se Nejedlého hvězda rozzářila naplno. Dokonce natolik, že ho chtěly přední evropské kluby koupit. Spartě nabízely na tehdejší dobu neskutečné peníze, i jeho lanařily a nedokázaly pochopit, že všechny lukrativní nabídky odmítal a raději dál chodil každé dopoledne jako jediný ze sparťanů do práce a odpoledne na Letné trénoval a hrál. I po letech jsou vzpomínky Oldřicha Nejedlého na památné italské tažení moc zajímavé.

„Všech pět mých gólů mělo v Itálii cenu postupu. V Terstu proti Rumunsku za silného větru, který v prvním poločase foukal od moře soupeřovi do zad, ale ve druhé půli hnal naštěstí do útoku nás, takže i bóra nám pomohla výsledek otočit. Jak my byli šťastní, že máme těžkou premiéru za sebou, že nejedeme domů, jak nám prorokovali, a budeme hrát dál.

A stejně jako na první zápas šampionátu vzpomínám na přípravu, kterou jsme si sami ordinovali, protože žádného trenéra jsme s sebou samozřejmě neměli. Vydali jsme se třeba v pravé poledne hodinu ostrou chůzí po pobřeží kolem moře a pak jsme pod rozpáleným sluncem běželi poklusem hodinu zpátky, abychom si na stadiónu mohli ještě kopnout do míče. Věřili jsme, že se jedině tak zocelíme a na italská vedra si rychle přivykneme, i když jsme z toho měli málem úpal.

Zvláště když pak přišel Turín a střetnutí se Švýcarskem, jež se hrálo v dešti a přineslo stejné drama, jako s Rumuny. Soupeř vedl, my vyrovnali a skóre otočili, jenže švýcarský mančaft zase odpověděl gólem. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Najednou jsem ale cítil, že mám dost a dost sil, takže jsem si řekl – ukážeš jim to. Sebral jsem míč, utekl, vystřelil a Sechehay lovil balón ze sítě. Prostě úplně stejný scénář jako v Terstu, kde jsem dal také rozhodující gól a mohli jsme se stěhovat o město dál.“

Telegramy, ale i balík s třešňovými knedlíky

Českoslovenští fotbalisté svůj tábor rozbili v městečku Frescati na úpatí Apenin, kde se chystali nejprve na Němce a pak na velké finále proti domácí squadře. Z domova dostávali stovky telegramů a dopisů, všichni věřili, že na vysněnou trofej dosáhnou a šampióny se stanou.

„Dokonce i balík s třešňovými knedlíky, smetanou a tvarohem tam za námi dorazil. „To abyste  tam nemuseli pořád jíst ty italské makaróny, které vám určitě nešmakují,“ psala nám dobrá duše, aniž by si uvědomila, že v panujících vedrech se drahocenný poklad zkazil.

V semifinále nás čekali Němci, kteří podobně jako domácí Italové brali přípravu velice vážně, vyznávali tehdejší ostrovní styl, byli nesmírně houževnatí, jenže jejich strojové a šablonovité hře chyběl nápad a myšlenka. Dal jsem jim gól, oni sice dokázali vyrovnat, ale protože jsem měl formu jako hrom, přidal jsem jim ještě dvě branky a v Římě jsme zůstali i na finále.“

Brankář Plánička zasahuje ve finále MS 1934 s Itálií.Brankář Plánička zasahuje v semifinále MS 1934 pro Němcům. Vpravo Košťálek, za Pláničkou Burgr a Krčil.foto: archiv

Mussolini švédskému sudímu požehnal

Pro pořádající Itálii bylo vítězství ve finále otázkou národní cti a zároveň i důkazem síly a velikosti fašistického režimu. Stadión Del Partito Nazionale Fascita praskal ve švech, na domácí mužstvo se přišli podívat duce Musolini a premiér Umberto, policejní generál Vaccari, jenž byl šéfem organizačního výboru, před zápasem otevřeně prohlásil: „Naše finálové vítězství ukáže, jak velký vliv má fašistický sport na dosažení mužného ideálu a jak si vedení falangy cení sportu.“

A aby snad nikdo nezapochyboval, kdo se má stát budoucím mistrem světa, pozval si italský duce Mussolini švédského rozhodčího Eklinda k osobní audienci do své lóže, aby mu před finále udělil požehnání.

Čpavek pomohl Pučovi ke gólu

„Neměli jsme v Římě trenéra, neměli jsme taktiku, plány, ani informace o soupeři, jen jsme věděli, že mu musíme čelit naším fotbalem. A skutečně jsme to dokázali, takže Italům začali brzy povolovat nervy.

Jenže na place byl švédský rozhodčí Eklind, který squadře pomohl už v semifinále proti Rakušanům, když uznal neregulérní Meazzův gól. Nechtěli jsme, aby finále soudcoval, nesouhlasili jsme ani s Belgičanem Baertem, kterého navrhli Italové jako prvního, ale protože náš návrh na anglického sudího neprošel, dohodli jsme se nakonec na Eklindovi.

Ze začátku se ještě držel, ale potom podlehl atmosféře, která nic jiného než vítězství italských barev nepřipouštěla. Navzdory tomu jsme mohli titul mistrů světa získat… Stále to vidím, jako by to včera bylo - Toník Puč leží na trávníku nakopnutý do hlavy, tahají ho na atletickou dráhu a redaktor Petrů z ČTK, který působil v Itálii jako náš asociační kapitán, přiběhl s lahvičkou čpavku… Jenže čpavek vystříkl Tondovi nějak do očí, on vyletěl jako blesk a rovnou na hřiště. Na nic jsem nečekal, poslal mu dlouhou přihrávku a on běžel a napálil míč rovnou do sítě. Až později přiznal, že vůbec nemířil, neboť oči ho od čpavku tak pálily, že je měl zavřené!

Vedli jsme, ale vůbec jsme nevěděli, že do konce finále zůstává jen osm minut. Hodiny na stadiónu nebyly a za čárou nestál nikdo, kdo by zakřičel, abychom nespěchali a hráli v klidu.

Finálová sestava Československa:
Plánička - Ženíšek, Čtyřoký - Košťálek, Čambal, Krčil - Junek, Svoboda, Sobotka, Nejedlý, Puč.
Náhradníci na mistrovství světa: Patzel, Burgr, Vodička, Silný, Kopecký. Kalocsay

Eklind nakonec zaúřadoval… Meazza odstrčil rukama Ženíška, ale sudí nic, takže  Orsi střelou z deseti metrů vyrovnal a náš sen o zlatu, který byl už tak blízko, se rozplynul. V prodloužení jsme na fyzicky mnohem lépe připravenou squadru už opravdu neměli. Zatímco domácí běhali, jako kdyby finále právě začalo, my už sotva pletli nohama, takže žádný div, že nám dal Schiavio druhý gól.

A pak už nic. Jen smutek z toho, že jsme skončili druzí a při německé, naší a nakonec italské hymně se museli dívat, jak Mussolini a celý stadión s ním zdraví se zdviženou pravicí vítěznou squadru.

Jenže triumfální návrat domů nám všechno vynahradil. Opravdu jsme se vrátili, jako kdybychom mistrovství světa vyhráli.“

Zdeněk Pavlis, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Reprezentace

Filtr článků - Reprezentace