Článek
Pohoda v rodinném kruhu vám viditelně svědčí. Jak se momentálně cítíte?
Parádně! Všechno je dobré, koleno drží a hlavně jsem si psychicky báječně odpočinul. Cítím se opravdu skvěle a těším se na zahájení přípravy s Arsenalem.
Kdy začínáte?
Už příští týden zahajujeme kondiční přípravu. To se týká ale jen marodů z minulé sezóny a mě, i když jsem v jejím závěru už dva týdny trénoval s prvním mužstvem. Já to beru, do trénování jsem žhavý. Po roce a půl vynucené absence mám do všeho ohromnou chuť.
Doma jste odpočíval?
Převážně ano... Samozřejmě jsem plnil tréninkový plán, který jsem si přivezl z Londýna. Ten se týkal především nabírání fyzické kondice a posilování. Ale být doma, to je nádhera. S rodinou a přáteli jsem si to užil.
Zkusil jste si nějaký sport?
Tak do toho jsem nešel, nehrál jsem ani žádný fotbálek. Ani nebyl čas. Ten tréninkový plán byl hodně náročný na fyzičku.
Když kopnete do míče, jestli vůbec, máte pocit, že „Rosa“ to má pořád v noze?
Do míče už jsem kopal v Londýně, i když ne s plnou intenzitou. Po téhle stránce je to dobré, cit pro míč jsem neztratil.
Co vám teď nejvíc chybí k návratu do bývalé formy?
Trénink je důležitý, ale zápas nenahradí. Potřebuju pořádnou zátěž, abych poznal, jak na tom skutečně jsem.
Takže prvního utkání se asi nemůžete dočkat...
To je pravda. Víte, ale je tam i trošičku obava. Ne strach, ale nejistota. Co to se mnou udělá? Jak na tom budu? Neumím si představit, jak budu vypadat, jestli to bude dobré, nebo třeba zjistím, že návrat do bývalé formy potrvá dlouho. Tohle se nedá předpovědět ani odhadnout, proto jsem plný očekávání.
Nebudete mít v podvědomí strach, jít do všeho naplno jako dřív?
Tak toho se rozhodně nebojím, jsem v pořádku.
Fotbaloví fanoušci si kladou otázku: Bude Rosický na Slovensko a závěr kvalifikace? Co byste jim vzkázal?
Že bude záležet právě na tom, jak na tom budu. Co se týká mých pocitů a přání i odhodlání, pak v září proti Slovensku už bych chtěl hrát. Moc rád vzpomínám na zápas ze září 2006, kdy jsme se potkali v kvalifikaci na mistrovství světa. Tehdy jsme v Bratislavě vyhráli 3:0. Slováci si na nás tenkrát hodně věřili. To teď určitě také...
Jenže oni v březnu vyhráli v Praze a jsou ke světovému šampionátu podstatně blíž než česká reprezentace. Dá se s tou zpackanou kvalifikací ještě něco udělat?
Šance pořád žije a já jsem přesvědčený, že máme na to ji proměnit minimálně v baráž. Vždyť kromě Slovenska hrajeme zbývající tři zápasy doma a podle mne se dají všechna čtyři utkání vyhrát. Navíc ostatní se také pomydlí mezi sebou. Nikdo nevyhraje všechny zápasy. Samozřejmě musíme hrát lépe než na jaře.
Kromě Rosického chybí kanonýr typu Jana Kollera. Ten říká, že by pomohl v nouzi nejvyšší. Zkusíte ho jako kamarád přemluvit, aby se vrátil?
Nevím, jestli jako dlouhodobý marod jsem ten pravý, kdo by ho měl přemlouvat. Ale neříkám, že ho neoslovím. V každém případě rozhodnutí je jen na Honzovi. Mužstvu by ale určitě pomohl, protože z útočníků, kteří dostali šanci, ho nikdo nenahradil.
Kdo by měl národní mužstvo trénovat?
To není moje starost. Vhodní kandidáti tu jsou a nové vedení svazu určitě vybere dobrého trenéra.
Vraťme se ještě k období, kdy jste nehrál. Rok a půl jste byl mimo a žil v nejistotě, kdy a zda vůbec se vrátíte na fotbalový trávník. Kdy vám bylo nejhůř?
Těžko vyberu nějaký konkrétní moment. Příjemné to nebylo po celou dobu. Člověku se honí hlavou různé myšlenky, chvilku převažuje naděje, pak přijde zklamání... Už bych něco takového nechtěl nikdy zažít a nejraději bych to období vymazal z hlavy.
Udělal byste teď něco jinak?
Ne, to nejde... Bohužel čas se nedá posunout zpátky a ten rok a půl mi také nikdo nevrátí. I když by bylo báječné, kdyby to šlo (smích).
Ze hry jste odstoupil po sedmi minutách pohárového zápasu s Newcastlem, ale zranění pocházelo z předchozího ligového utkání. Nevjede do vás vztek, když třeba potkáte hráče Fulhamu, který vás zranil?
Vůbec ne, já totiž ani nevím, kdo to byl. A navíc jsem si tu šlachu vlastně dotrhal sám.
Nenapadlo vás před druhou operací třeba to, jestli lékaři při první něco nepokazili?
Člověk vždycky přemýšlí o příčinách, když něco nefunguje. Klade si otázky, jestli něco nemohlo být jinak. V případě mého zranění bylo možností, jak ho léčit, víc. Prohlíželo mě mnoho lékařů z různých zemí. I kluci v kabině mi dali spojení na své lékaře třeba ve Španělsku. Prakticky všichni se shodli na způsobu, jakým byla léčba vedena. Potvrdil mi to i profesor Müller Wohlfahrt v Německu, který vedl druhou operaci. Ptal jsem se ho přímo, jestli by před první operací postupoval jinak. Řekl, že by všechno udělal úplně stejně. Vinu jsem u lékařů nikdy nehledal.
Proč vlastně byla nutná druhá operace?
Po operaci jsem měl nohu šest týdnů v ortéze. Začal jsem rehabilitovat, ale pak se to najednou zadrhlo. Nemohl jsem trénovat. Lékaři měli podezření, že šlacha není zcela v pořádku a bude muset ven. Když mi v Německu nohu otevřeli, zjistili, že šlacha poškozená není, ale ty kolem ní jsou zjizvené a jako by se spekly dohromady. Museli to celé vyčistit. Teď už je všechno v pořádku.
Neměl jste v té době černé myšlenky, že třeba budete muset skončit s fotbalem?
Tak daleko jsem to nepustil. Nelitoval jsem se, nepřemýšlel o konci. Pořád jsem v sobě živil vizi návratu, snažil se rozptýlit, v čemž mi pomohli i spoluhráči z Arsenalu. Chodil jsem ven, byl jsem i na koncertu Metalliky. Věřil jsem a uzdravil se.
Přemýšlel jste už někdy o tom, co budete dělat až opravdu skončíte?
Jen malinko, protože až budu fotbalově starý, skončím z vlastní vůle. Došel jsem jen k tomu, že budu dělat to, co jsem v době kariéry nemohl. Ale to bude ještě za dlouho... (smích).
