Článek
Ve dvou se to lépe táhne a fotbalový rozchod by je určitě mrzel. Jenže zatímco Zdeňku Pospěchovi v FC Kodaň momentálně všechno vychází, trpělivost Libora Sionka nemusí být bezbřehá. „Nejsem spokojený, moje situace v klubu se změnila. Dělám všechno, abych byl fit a připravený hrát. Trenér mi ovšem nevěří. V lize jsem nehrál vůbec, ani minutu, jenom sedmkrát seděl na lavici... Nastoupil jsem jen v pohárech,“ neskrývá rozčarování.
Sionko přišel před dvěma lety z Glasgow Rangers jako velká posila. A podle zákulisních spekulací může být v době finanční krize problémem právě jeho smlouva. „Názor si musím nechat pro sebe, to by mi nepřilepšilo,“ nenechá se strhnout k výrokům na adresu norského kouče Solbakkena či klubového vedení.
„V první sezóně jsem byl zvolen fan clubem jako hráč roku, ocenění fanoušků je velmi důležité. Pak přišlo EURO, podzim po něm byl ještě dobrý, ale jaro, které jsem promarodil, bych nejraději vymazal. Přes léto jsem se dostal do formy, ale nehraji,“ říká internacionál, jemuž jinak po mimofotbalové stránce nic nechybí. „Život v Dánsku je dobrý, rodinný. I na tréninky pořád chodím rád. Parta je výborná, je sranda. Nic mi neschází.“
Sionko by bral Rakousko nebo návrat domů
Otec dcery Karolíny a syna Dominika už je po Rakousku a Skotsku na třetí štaci a přiznává, že po šesti letech v zahraničí se mu stýská po domově. Toho se už v létě snažila využít Sparta, s níž byl Sionko v kontaktu. „Mám ještě smlouvu na dva roky a nevylučuji, že se o místo poperu a vydržím tu až do konce. Na druhou stranu bych klidně šel třeba do Rakouska, pokud by v zimě přišla dobrá nabídka. Nebo bych to venku zapíchl úplně a začal si budovat zázemí doma. Malé jsou čtyři a chtěli bychom, aby za dva roky začala chodit do české školy,“ líčí své úvahy.
Jeho parťák je opačný případ. Hraje, ale v Dánsku je často úplně sám. „Rodina mi samozřejmě chybí. Měsíc jsou doma, měsíc tady. Není to nejlepší, ale tak to prostě je. Dceři je pět let, chodí do školky. Chtěl bych ji vidět každý den, ale musím brát ohledy na manželku, které hodně schází rodina a také má svoji práci,“ vypráví Pospěch.
Čeští legionáři v dánských službách Zdeněk Pospěch (vlevo) a Libor Sionko před klubovým znakem FC Kodaň.foto: Sport.cz/Pavel Dosadil
Společnost jim dělají i čeští krasobruslaři
Jeho náhradní rodinou tak jsou Sionkovi. „Zdeněk je dobrá návštěva, vždycky přinese nějaké to pivo... Žena vaří, udělá větší večeři nebo přes léto grilujeme, on donese pití,“ usmívá se Libor. „Bydlíme padesát metrů od sebe, takže k nim chodím skoro pořád. A stýkáme se i s dalšími čtyřmi českými rodinami. Vesměs to jsou sportovci, dva z nich trenéři krasobruslení,“ dodává Zdeněk.
Občas si ze sebe utahují. „Zdeněk má smůlu, že nastupuje pravidelně. Večer před každým zápasem musí sedět pěkně doma. Já vím, že na hřiště nepůjdu od začátku, takže mohu jít s dětmi třeba na kolo a věnovat se dalším zálibám. S manželkou chodíme na golf, s nímž jsem začal už ve Skotsku,“ culí se Sionko.
Pospěch má svůj klid
Teplíčko v Dánsku zrovna nemají, na začátku října už od moře pěkně fučí. „Bydlíme trošku za Kodaní a s rodinou můžeme vyrazit kamkoliv. Kdyby bylo trochu lepší počasí, tak se tomu nedá nic vytknout. Každý by si tu přál teplejší podnebí,“ přikyvuje Pospěch. „Pořád je to lepší než ve Skotsku, tam bylo počasí strašné. Ale je pravda, že tady je léto o jednom týdnu, deseti dnech. Moře je studené, vlezl jsem do něj jen po kolena. Manželka je přece jen otužilejší,“ přizvukuje mu Sionko.
Reprezentační obránce byl před duelem se Spartou na titulní stránce deníku Tipsbladet. „To byla výjimka, jinak tu mám svůj klid a to mi vyhovuje. Nikdo mě nevyhledává, nechtějí po mně rozhovory. Dánštinu jsem se učil tři měsíce, pak jsem skončil,“ přiznává Pospěch. „Švédové s Dány si rozumějí, ale máme i Brazilce, Kanaďana, Senegalce, takže v kabině se bavíme anglicky. Dcera si zpívá dánské písničky ze školky. Kolikrát jí nerozumím a často nám překládá,“ popisuje Sionko.
Reprezentaci ještě Sionko nevzdal
Idyla dvou vyslanců českého fotbalu v Dánsku může skončit v případě, že se Sionko odhodlá přestoupit. A pokud by se Haškův tým nakonec přece jen probil na mistrovství světa do Jihoafrické republiky, mohl by tak učinit také s ohledem na reprezentaci. „Nároďák mě pořád zajímá. V únoru mi bude třiatřicet a to je pro některé trenéry hodně. Pořád však věřím ve své kvality. Jen teď potřebuji dostat šanci, musím se dostat na hřiště,“ přeje si fotbalový rychlík, jehož gól Slovinsku pro národní tým stále znamená jediné vítězství nad silným soupeřem v právě probíhající kvalifikaci...
