Článek
Už pár týdnů opakujete totéž, o konci reprezentační kariéry mluvíte neustále. To vás opravdu ani na chvíli nenapadlo vzít svá slova zpátky, když kvalifikace o Afriku nevyšla a národní tým se na šampionát neprobojoval?
A upínat se k mistrovství Evropy 2012, což by znamenalo vydržet v reprezentaci ještě tři další roky? A co potom? Co kdyby ani další kvalifikace nevyšla? Nad čím bych přemýšlel pak? Nad dalším světovým šampionátem? Jednou prostě konec v reprezentaci přijít musel.
Jenže mohl být příjemnější... Třeba při oslavách postupu, třeba na světovém či evropském šampionátu...
To je samozřejmé, jenže fotbal není jen o startech na evropských a světových šampionátech, medailích z EURO, vítězstvích v Lize mistrů. A hlavně - v době příštího mistrovství Evropy mně bude už pětatřicet. Proto je lepší odejít teď, kdy jsem na vrcholu, i když se na mistrovství světa nepostoupilo.
Neříkejte, že při vyslovení slůvka konec nemáte přece jen trochu rozporuplné pocity...
Možná až se vrátím do Milána, možná až starší dcera zase začne s tím, že mě už v dresu národního mužstva neuvidí. Po utkání na Slovensku můj konec v reprezentaci obrečela.
Takže když vás dvanáctiletá Karolína bude přemlouvat, abyste pokračoval, bude to mít na vás větší vliv, než kdyby vás lámal trenér Hašek?
To ne, cítím, že dcerkám jsou toho spoustu dlužen a přišel čas jim alespoň něco vrátit. Jejich nejpěknější léta mně stejně utekly. S rodinou jsme už deset let v cizině a já byl vlastně pořád pryč a žil jsem jen fotbalem. Třeba letos na podzim jsem neměl od prvního ligového kola ani jediný den volno. Všechno prostě uteklo nějak strašně rychle...
Přece jen tedy trochu nostalgie? Vždyť vy přece s fotbalem nekončíte.
Ale věk se zastavit nedá, což si člověk uvědomuje obzvláště intenzivně při pohledu na hráče o deset, dvanáct let mladší, kteří kolem něho běhají. Cítím se hodně opotřebovaný, ale přitom si chci fotbalový život ještě prodloužit, což znamená odpočívat, regenerovat, nakládat na sebe jen takovou zátěž, kterou jsem schopen unést. A samozřejmě se dát i zdravotně dohromady, protože mě zlobí koleno, menikus, sešroubovaný kotník. Je toho spousta a bude to čím dál těžší. Proto rozhodnutí v reprezentaci skončit.
Skončit a ponořit se do vzpomínek na deset reprezentačních let...
Ale krásných deset let, protože budu rád vzpomínat na všechny zápasy, které jsem za reprezentaci odehrál. Na první evropský šampionát v Belgii a Nizozemsku, k němuž jsem byl dodatečně povolaný, na mistrovství Evropy v Portugalsku, kde jsme byli jen kousek od finále, na všechny spoluhráče, trenéry, hymny.
A třeba také na loňské EURO v Rakousku a Švýcarsku, po němž jste poprvé oznamoval svůj úmysl v reprezentaci skončit!
Protože to byl nejhorší moment v mé reprezentační kariéře. Ještě smutnější a trpčí než vzpomínané semifinále s Řeckem na mistrovství Evropy v Portugalsku. Věřili jsme ve velký úspěch, ještě čtvrthodiny před koncem zápasu s Tureckem jsme vedli 2:0 a pak patnáct minut stačilo, abychom balili a jeli domů.
Budou se vám vybavovat při reminiscencích na reprezentační minulosti i hráči, s nimiž jste se v národním mužstvu potkával? Fotbalové osobnosti, na něž budete vzpomínat?
Jsem rád, že jsem si mohl zahrát se všemi, s nimiž jsem se za deset let v reprezentaci sešel. Třeba s Kukou na samém začátku, třeba s Poborským, Šmicrem a hlavně Nedvědem, který byl fotbalistou skutečně světového kalibru.
Mimochodem - vašim největším kritikem, rádcem i fanouškem byl váš otec. Ani on se vás nesnažil přemluvit, abyste do vzpomínek na léta v reprezentaci přidal ještě nějaký rok?
Byly doby, kdy by mě přemlouval, ale teď už se i jeho pohled a názor změnil, takže mé rozhodnutí schvaluje.
Loučení na vás čeká v posledním kvalifikačním duelu proti Severním Irsku, v němž už de facto o nic nepůjde. Může se člověk do takovéhoto zápasu vůbec ještě vyburcovat? Najít v sobě motivaci?
Ale samozřejmě, protože my potřebujeme vyhrát, neboť stát se může všechno. Hlavně se však musíme s domácím publikem rozloučit vítězstvím, i když mně je jasné, že do Edenu moc diváků nepřijde. I to ale k českému fanouškovi patří.
Divíte se, když se naděje na postup pohybuje ve sférách bohapustého fantazírování?
Všechno jsme ztratili hned v prvních dvou zápasech v Severním Irsku a Polsku. Ze dvou střetnutí jsem získali jediný bod a pak už jsme ztrátu na soupeře pořád jen dotahovali, abychom ji už nedotáhli.
