Článek
Když dorazila na úterní odpolední trénink, měla už za sebou spousty nachozených kilometrů. Iva Mocová oznáší poštu. Možná i díky ní dostáváte do své schránky dopisy. S nákladem korespondence na zádech nachodí třeba až deset kilometrů denně. Nyní je však jejím úkolem dovést mladé spoluhráčky k vítězství v posledním kvalifikačním utkání, a potvrdit tak druhé místo ve skupině.
Jak se slaví narozeniny na reprezentačním srazu?
Velké oslavy jsou samozřejmě zapovězeny (úsměv). Dostala jsem velkou kytku a bonboniéru od spoluhráček ze Sparty, večer mi pak dal celý tým krásný dort. Na něm jsme si po přimhouření oka trenéra mohly smlsnout hned, drobná oslava bude muset počkat až po zápase.
Chodí si reprezentantky pravidelně po utkání někam sednout?
Teď se hraje v týdnu, takže to samozřejmě bývá složitější - jdeme druhý den všechny do práce. Ale věřím, že některé holky v případě vítězství někam do města vyrazí (úsměv).
Vy jako kapitánka jste asi se sobotním výkonem musela být i přes porážku spokojená…
Určitě. Holkám jsem hned v kabině poděkovala, nechaly na hřišti maximum. Už před zápasem jsme si řekly, že pojedeme na doraz a budeme bojovat jedna za druhou. To se podařilo, odehrály jsme s velkými favoritkami vyrovnaný zápas. Škoda pěti sekund, kdy jsme vypadly z role a inkasovaly branku, ale celkový dojem to nám a snad ani fanouškům nezkazilo.
Utkání se hrálo velmi tvrdě, seveřanky zvolily nekompromisní styl. Jak jste se s tím vyrovnávaly?
Člověk si musí chvíli zvykat, bylo to chvílemi opravdu na hraně. Celý zápas si podle mého názoru zvykala i anglická rozhodčí, která chvílemi jako by na hřišti nebyla. Mně navíc šlápla jedna ze Švédek už v šesté minutě na ruku, dohrávala jsem s obvazem a hodně to bolelo. Ale s odstupem myslím, že jsme se s tím popasovaly se ctí.
Vy jste se dokonce v jednu chvíli dostala s jednou ze střídajících soupeřek do drobné strkanice…
Nebylo to nic hrozného, nechtěla jsem se nechat vyloučit. Bylo to ke konci, docházejí síly, emoce pracují. Strčila do mě, tak jsem si to nemohla nechat líbit – přece jen domácí jsme byly my (úsměv).
V čem je podle vás hlavní rozdíl mezi českým a švédským ženským fotbalem?
Švédky jsou určitě dál, trénují až šestkrát týdně a to se musí projevit. Mají navíc širší základnu a především více zkušeností. Zatímco jejich nejmladší hráčce je 23, náš nároďák má průměr něco málo přes 21 roků.
Patříte mezi nejzkušenější. Snažíte se spoluhráčky trošku vychovávat?
Až moc, trenér mi pořád připomíná, že nejsem jejich máma (úsměv). Přes určitý věkový rozdíl je to ale vážně naprosto v pohodě, máme dobrou partu. Všechny se známe i mimo reprezentaci, nemáme problém zajít na kafe a popovídat. Na reprezentační srazy se bez výjimky těšíme.
Na utkání se Švédkami dorazilo na 650 diváků. Potěšila vás tato návštěva?
Určitě je to hezké číslo, ale věřím, že by mohlo být ještě větší. Ve Švédsku na nás přišlo přes 4500 fanoušků. Vím, že taková návštěva je v českých podmínkách asi utopie, ale chtěly bychom představit ženský fotbal co největšímu množství fanoušků. Pokud o nás bude více slyšet, diváci se ze zvědavosti dojdou podívat – a třeba už se stanou pravidelnými návštěvníky našich zápasů. To je moje velké přání.
