Rubriky:

Reprezentace

Doba temna začala. A to byl Bílek hájen jako žádný reprezentační kouč před ním

8. září 2010 16:01 - OLOMOUC

Mizérie je slabé slovo. Český fotbal upadl do marasmu, jaký za dobu své samostatné existence nepoznal. V bahně se topí kluby, v evropském podprůměru utápí reprezentace, přičemž naděje na spásu zmírá každým dnem a zápasem. Před pár týdny na klubové scéně, v úterý při vstupu reprezentace do kvalifikace o EURO 2012. Doba fotbalového temna už přišla, smiřme se s tím. A může trvat celé desetiletí.

 

Jan Tauber, Sport.cz

Nedělejme si iluze! Desetiletí může skutečně trvat, než se fotbal z nakumulovaných hříchů vykoupí a patřičně zaplatí za špatnou práci trenérů, absentující pokoru a nedostatečnou ochotu a vůli hráčů, kteří měli nahradit výjimečnou generaci Nedvědů, Poborských, Němců, Šmicrů.

Než odvede daň za amatérismus a zmar zasévaný fotbalovými hochštaplery, tuneláři, hlupáky a také všelijakými strahovskými kamarádíčky.

Nejen v letech minulých, ale i v době současné.

Než se český fotbal konečně zbaví iluzí o své vlastní síle a velikosti.

Než si přizná pravdu, jež se špatně poslouchá a na Strahově ji málokdo z dnešních vládců chce slyšet, ale kterou vyslovit musí, jestliže chce ve spásu a vykoupení alespoň doufat.

Zatím tak nečiní, což dění kolem reprezentace - a úterní kvalifikační premiéra na Hané proměněná v jednu velkou blamáž zejména - potvrzuje.

Hájení, jaké se nedostalo nikomu

Tři čtvrtě roku byl nad trenérem národního týmu Michalem Bílkem vyhlášen stav hájení, tři čtvrtě roku bylo jeho tápání a přešlapování na místě omlouváno a tolerováno tím, že jde o čas hledání a potřebného experimentování k nalezení té pravé tváře nově se rodícího mužstva. A nic na tom neměnila prohlubující se devastace české reprezentace, blamáž na turnaji v Arábii, čekání na výsledek v konfrontaci se soupeři kalibru Ázerbájdžánu, Emirátů, Skotska, Turecka či amerického druhého sledu.

Trenér fotbalové reprezentace Michal Bílek Trenér fotbalové reprezentace Michal Bílek foto: Sport.cz/Jan Tauber

Snad žádnému reprezentačnímu trenérovi s výjimkou Václava Ježka se v minulosti nedostalo při nezdarech a porážkách tolik tolerance a trpělivosti jako právě Bílkovi. Jenže Ježek kráčel svou cestou a nakonec po sérii šesti zápasů bez výhry stvořil tým, který v šestasedmdesátém vyhrál evropský šampionát v Bělehradě.

Devět měsíců a progres nulový

Těžko ovšem věřit, že by Bílek dokázal totéž co kouč, který ho kdysi také vedl. Devět měsíců reprezentaci vládne a progres žádný. Ani výsledkový, natož pak herní. Tedy pokud se v potaz nebere přeceňovaná výhra nad reprezentační rezervou USA během zaoceánského turné a vítězství nad Lotyšskem.

Marek Suchý dostává nominační tričko od kouče Michala Bílka.Marek Suchý dostává během olomoucké přípravy rozlišovací tričko od kouče Michala Bílka.foto: ČTK/Kateřina Šulová

Tři čtvrtě roku měl Bílek na to, aby národní tým přetvořil k obrazu svému.

Pomalu týden, aby ho v Olomouci připravil na kvalifikaci s Litvou. A dokonce s Rosickým v kádru, neboť i absence legionáře z Arsenalu sloužila v minulosti za argument a omluvu nezdarů a zdůvodňování dvou podob, které reprezentace má.

Nadějné s Rosickým, tristní bez něho. Po prohře s průměrnými Litevci už ovšem ani takovéto rozlišování neplatí, neboť reprezentační výběr tvář nemá.

Bezradnost na hřišti i lavičce

Stačilo, aby si litevský kouč u videa přečetl Bílkem vymyšlené rozestavení 4-2-2-2 a herní styl, který s ním chtěl praktikovat (Žutautas: „A aby moji hráči splnili pokyny, jež jsem jim dal...“) a reprezentace působila zcela bezradně.

Bílek také.

Hájil se sice tím, že herních variant měl nachystáno několik, jenže na hřišti to vidět nebylo. Ani třeba při standardních situacích, které měly být další silnou zbraní, neboť je přece se svým výběrem nacvičoval celý týden. Ba dokonce za zavřenými dveřmi!

Zato bezradnost se kumulovala a bezmoc umocňovala.

Na hřišti i trenérské lavičce.

Tomáš Necid si drbe hlavu po prohraném zápase s Litvou.Tomáš Necid si drbe hlavu po prohraném zápase s Litvou. I on musel cítit jeden velký zmar...foto: Právo/Jan Handrejch

V poločase žádná reakce na vývoj utkání a obraz hry, ani pokus navodit změnu střídáním a změnami v sestavě. A to přesto, že na Feninovi bylo jasně patrné, proč ve Frankfurtu nehraje, že na Barošovi byla dlouhá absence znát a po neproměněné penaltě vysloveně zmíral, že Pudil nepochopil, že má nejen útočit, ale i bránit, že na vystřídání byl Polák, že se mužstvo topilo v jednom velkém zmaru.

Jako by Bílkovi slibných šest, deset minut v úvodu stačilo k přesvědčení, že jeho systém bude fungovat a na Litevce platit a jaksi si nepovšiml, že jakmile začal soupeř běhat a hrát důrazněji do těla, spásný styl se zcela zhroutil.

A když už přece jen prohlédl, přišly jeho reakce příliš pozdě a o nějakém promyšleném záměru rozhodně nesvědčily.

Historické paralely nelžou

I proto mizérie, jíž se jeho výběr v Olomouci prezentoval, a blamáž, kterou musela reprezentace a celý český fotbal s ní skousnout.

A při panující konstelaci a pramalé ochotě prohlédnout tudíž i logická skepse, že by se z panujícího marasmu vykoupil a cestu z bahna našel.

Ostatně, historické paralely nelžou. Minulost skýtá dost a dost důkazů, že skutečně celá desetiletí trvalo, než československý fotbal z obdobných krizových situací cestu našel.

Prohlédnutím, pokorou, obměnou reprezentačního kádru, ba třeba i trenérskou defenestrací začínal...

Zdeněk Pavlis, Pavel Dosadil, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Reprezentace

Filtr článků - Reprezentace