Rubriky:

Reprezentace

Kluci z mančaftu mi říkají dědečku. Pro mě jsou to vnoučata, říká Rudolf Baťa

21. června 2011 08:35

Energie z něj srší. Ať už řeší záležitosti týkající se chodu mužstva či prostě jen trpělivě naslouchá bolavým duším hráčů, kteří by mohli být jeho vnuky. Rudolfa Baťu, vedoucího výpravy české reprezentace do 21 let na ME v Dánsku, dělí od nejstaršího z fotbalistů šedesát pět let. Přesto je čiperný jako hráči samotní.

 

Právo

Pozici vedoucího u reprezentačních výběrů zastáváte dlouho. Co pro vás představují herní kempy a předzápasová soustředění s mladými?

S přibývajícím věkem si takové možnosti strašně vážím, protože si udržuju svěží myšlení. Když se jednou za čas sejde ještě těch pár žijících lidí, kteří kdysi pracovali v ČKD, vykládají si jenom o nemocích. A já jim říkám: Buď budeme mluvit na jiné téma, nebo jdu domů. Pokud žijete mezi mladými, nemůžete zestárnout…

Od některých hráčů vás dělí přes šedesát let. O čem s nimi hovoříte?

Máme mnoho témat. Jedním je pochopitelně fotbal. Ale nikdy se nebavíme o přestupech. Občas by mě sice zajímalo, co zamýšlí, ale nedělalo by to dobrotu. Dále o hokeji, v němž jsem prožil mnoho let. A nemyslete si, i o divadle nebo knížkách. Moc takových kluků dnes už není, ale třeba na soustředění v Břízkách jeden z nich proseděl hodiny s knihou v ruce.

Chodí si k vám pro radu?

Neřekl bych, že chtějí vyloženě poradit. Spíše od sebe navzájem vyzvídáme především na téma fotbalu. Přece jen, co já bych jim mohl radit třeba ohledně holek. Za mých mladých let to bylo trošku jiné.

Rudolf Baťa
Narodil se 4. září 1927 ve Zlíně. Je strojním inženýrem, 26 let pracoval v ČKD Praha. V letech 1937–1943 hrál hokej na nejvyšší úrovni. Od roku 1955 byl 22 let hokejovým rozhodčím, šestkrát pískal na mistrovství světa, dvakrát na ZOH. V roce 1972 řídil sérii zápasů Kanada–SSSR. V období 1978–1996 byl generálním sekretářem fotbalového svazu, posléze zastával pozici ve Spartě. Pracoval v řadě komisí UEFA, kde byl i delegátem. Na jaře vstoupil do Síně slávy českého hokeje, jako jediný Čech je držitelem Rubínového řádu UEFA za zásluhy pro fotbal.

Ptají se, jak jste coby hokejový rozhodčí řídil mistrovství světa nebo olympijské hry?

Ano, i když si pochopitelně nic nepamatují. Vždyť to možná byli i jejich tátové malými kluky.

Váží si kluci vaší přítomnosti stejně jako vy možnosti být s nimi?

Řeknu to jinak. Myslím, že mi věří. Člověk to vycítí. Jsem pro ně osobnost.

Spoustu času trávíte na cestách. Neunavuje vás neustálý život po hotelích?

Dříve, když jsem pracoval v komisích UEFA, se jednalo třeba i o dva a půl měsíce v roce. Takže teď už jde o zanedbatelný čas. Člověk cítí, že věk se nedá ošidit. Ale v náplni vedoucího výpravy vidím smysl života. Čerpám z práce energii.

Udržujete tělo i mysl jinak než jen prací?

Chodím pořád plavat. U domu mám bazén s protiproudem. Když má voda devatenáct stupňů, už jsem v ní. Vodu mám rád. Byl jsem si zaplavat s kluky z jednadvacítky i v aquaparku ve Viborgu. I když tobogány jsem vynechal… A sekl jsem s bruslením. Už nemám na nožích tu jistotu.

Umíte si sám sebe představit, jak u Vltavy krmíte labutě?

Kdysi jsem říkal, že budu chodit do Stromovky kartáčovat vrabce… Ale ani přes pokročilý věk si neumím představit, jak stojím na břehu řeky.

Co vlastně spadá do vaší pracovní náplně?

Zajišťuju společenské akce. Setkání se starostou, různými ambasadory jiných výprav, s šéfy z UEFA. Někdy je třeba bouchnout do stolu. A pěkně ostře.

Nikdo vám váš věk nepřipomíná?

Jedině Jaroslava, moje manželka! Občas mi říká, kam ráno pospíchám, že mám svoje místo v baráku… Ale není ze mě nešťastná. Je kulturně založená, umí se zabavit. Ohromně mě podporovala. Když jsem se jako rozhodčí dostal do ligy, i později u fotbalu. Jen jednou mi dala ultimátum. Hrál jsem ještě na saxofon a klavír. A k tomu hokej. Takže jsem muziky musel nechat. Klavír je rozeschlý a saxofon ani nevím, kde je.

Užil jste si při vašem programu dětí?

Pořád jsem pískal hokej a najednou v pětaosmdesátém zjistil, že dcera maturuje. Tak jsem se zapřísahal, že až se vdá, užiju si vnoučat. Jenže jedno učí už čtyři roky francouzštinu a druhé studuje umění. Takže ani vlastní vnoučata jsem si neužil. Ale mám za ně dokonalou náhradu.

Mladíky z jednadvacítky?

Ano. Kluci z mančaftu jsou pro mě vnoučata. Oni to akceptují. Když jsme byli na mistrovství světa v Kanadě, dostal jsem dres s jejich podpisy a nápisem „Dědečkovi vnoučata“. A i nynější reprezentanti mi říkají dědečku.

Jací vlastně jsou?

Nezkažení. Nejsou to floutci. Borci, s nimiž nebylo snadné pořízení, v konečné nominaci nebyli. Tady jde o fakt chytré kluky. Oni vědí, že mají šanci se dostat výš. Udělat si renomé. Všichni chtějí ven, aby vydělali. A já jim opakuju: Musíte dávat pozor, není všechno zlato, co se třpytí.

Máte představu, jak dlouho budete kočovat po světě?

Mám pocit, že nikomu nepřekážím. Pán Bůh mě má rád a věk mě neohlodal, ale nechci, aby lidé říkali, proč tady ten dědek otravuje. Až se ke mně takový vzkaz donese, skončím.

Radek Malina (Viborg), Právo

Zrušit


Časová osa: Reprezentace

Filtr článků - Reprezentace