Rubriky:

Reprezentace

Jsem kluk z Valašska a mám rád život. Jiný už nebudu, říká Baroš

26. května 2012 08:53

Útočník od Pánaboha, ale také průšvihář. Tohle provází Milana Baroše téměř celou fotbalovou kariéru. Před týdnem oslavil s Galatasaray Istanbul mistrovský titul a nyní v Rakousku ladí na EURO. Pro trenéra Michala Bílka je stále útočníkem číslo 1. Zabijácký gólový potenciál totiž v sobě stále má. Přišel čas, kdy by se v něm měl probudit. Předpoklady k tomu jsou, protože je fit a v pohodě. Při rozhovoru pro Právo a Sport.cz byl velmi příjemný a nebývale otevřený, když nechal nahlédnout do svého velmi přísně střeženého soukromí...

Radek Malina, Právo

Začněme nedávno skončenou sezónou v Turecku. Jaká pro vás byla?

Ve finále úspěšná... Když vezmu, že před čtyřmi roky jsem do Galatasaray šel s tím, že budu hrát o titul a Ligu mistrů, a povedlo se to až teď, tak je to především úspěch týmu. Osobně z ní mám ale smíšené pocity. Začal jsem dobře, ale pak přišla zranění a k tomu moje hloupé vyloučení. A už jsem se zpátky do základu nedostal a střídal jsem.

Uznáváte, že vyloučení kvůli protestům, navíc s neslušným gestem směrem k sudímu, bylo opravdu zbytečné...

Zlobil jsem se, protože sudí neodpískal faul, který předtím na druhé straně potrestal. Měl jsem si odpustit diskusi a hlavně ten prostředníček. Byla to moje hloupost, která mě stála tři zápasy. Za chyby člověk musí platit a já jsem se z toho poučil.

MILAN BAROŠ
Narozen: 28. 10. 1981
Klub: Galatasaray Istanbul
Pozice: útočník
Zápasy/góly v reprezentaci: 87/40
Výška/váha: 181/77
Stav: ženatý, manželka Tereza, synové Patrik (2,5 roku), Matteo (půl roku)
Kariéra: 1987–1991 FC Vigantice, 1991–1993 RK Rožnov p. Radhoštěm, 1993–2001 Baník Ostrava, 2002–2005 FC Liverpool, 2005–2007 Aston Villa, 2007–2008 Olympique Lyon, 2008 Portsmouth FC, 2008–??? Galatasaray Istanbul
Dosavadní úspěchy: bronz z ME 2004 a nejlepší střelec turnaje (5 gólů), účastník MS 2006 a ME 2008, zlato z ME „21“ 2002, stříbro z ME „21“ 2000, účastník OH 2000, vítěz Ligy mistrů s FC Liverpool (2004/2005), vítěz Anglického poháru (2008), mistr Francie (Lyon) a Turecka (Galatasaray). Člen Klubu ligových kanonýrů (106 gólů).

Kolik jste dal v této sezóně za Galatasaray gólů, a který byl nejdůležitější?

Nastřílel jsem jich osm a mám asi deset asistencí, což je unikátní. Těžko vybrat nejdůležitější trefu, nejspíš to byla ta, kterou jsem dal Burse v nastavení, a vyhráli jsme 2:1.

Turecká média spekulují, že v Galatasaray končíte...

To jsou opravdu jen spekulace. Trenér Fatih Terim, ani nikdo z vedení mi nic takového neřekl. Mám ještě rok smlouvu, a tu chci dodržet. V Istanbulu byl můj manažer Pavel Paska a jemu řekli, že chtějí, abych zůstal. Takhle to ale vypadá, když si turecký bulvár něco vymyslí a český to převezme a znásobí. Ale tím se nezvrušuju, jsem zvyklý, že média zajímají jen ty negativní věci, jež se mě dotýkají. Proto s novináři mluvím výjimečně a jen s těmi, jimž věřím. V Galatasaray jsem totiž spokojený, chtěl bych tam zakončit  pět let.

Uvažujete, co bude dál?

To se teprve uvidí. Letos koncem října mi bude jednatřicet let. Chtěl bych podepsat ještě jeden kontrakt na pár sezón. Ale už bych nechtěl jít nikam do zimy, zvykl jsem si na teplo a je to dobré i kvůli dětem. V Istanbulu s nimi chodím ven na sluníčko, v Anglii pořád pršelo. Umím si představit, že bych zůstal v Turecku, ale klidně bych hrál v Dubaji, Kataru nebo Spojených státech. Zatím o tom tolik nepřemýšlím, to začne až někdy v lednu.

Ukončení kariéry v Baníku Ostrava byste si uměl představit?

Uvidím, jestli to budu mít zapotřebí. Spoustě kluků, kteří se vrátili domů, to média omlátila dřív nebo později o hlavu. I legendám, jako byli Karel Poborský nebo Vláďa Šmicer. Mám ale ještě jeden sen. Zahrát si před vyprodanými Bazaly. To se mi dosud nepoštěstilo. Bude záležet i na zdraví, a jestli o mne bude mít někdo ještě vůbec zájem. Vracel bych se už jako starý, třeba pětatřicetiletý fotbalista.

Budete po skončení kariéry žít v Česku?

To se teprve uvidí. Zatím nejsme s rodinou rozhodnutí.

Vrátím se k fotbalu. Mistrovský titul jste získal po půlročním působení s Lyonem, má ten turecký větší hodnotu?

Snad jen tím, že byl za celou sezónu. V Lyonu jsem naskočil do rozjeté soutěže, Olympique už vedl ligu, ale pár góly a vydařenými zápasy jsem přispěl i já. Když se ale za tituly ohlédnete, je každý krásný, ať je za půl roku nebo celou sezónu. Na ten letošní jsem čekal čtyři roky.

Neměl jste v průběhu tureckého play off někdy obavu, že titul nezískáte?

Nepřipouštěl jsem si to. Po základní části nám stáhli bodový náskok o polovinu, na pět bodů. V případě bodové rovnosti by ale titul získalo Fenerbahce. My jsme s ním prohráli doma, zbytečně jsme ztratili i další body. Nakonec jsme jeli hrát o všechno právě na horkou půdu Fenerbahce a titul jsme tam získali. Byl to jeden z největších zápasů v historii turecké ligy a jsem rád, že jsem byl u toho. Získat mistrovskou trofej na trávníku největšího rivala, to je přece úžasné. My i fanoušci jsme si to užili.

Slaví se titul víc ve Francii nebo Turecku?

Ve Francii jsme jeli jako mužstvo na tři dny do St. Tropez. V Turecku jsme čekali několik hodin v šatně, než policie uklidnila situaci a mohli jsme pohár převzít na hřišti. Bylo to hektické, první pivo jsme si s Tomášem Ujfalušim dali někdy v pět hodin ráno. Druhý den jsme jeli slavit na náš stadión. Podél cesty bylo přes sto tisíc lidí. Na stadiónu asi dvaapadesát tisíc. Potom jsme se rozprchli do svých zemí na srazy reprezentace.

Takže jste nestihl ani kratičkou dovolenou?

Byl jsem tři dny s manželkou Terezou v Benátkách. To bylo zatím všechno.

Pojedete na svoje třetí EURO. Co od něj čekáte?

Co čekám... Nemáme mužstvo jako v roce 2004 s Poborským, Nedvědem, Šmicrem, Kollerem... Tenkrát jsme věděli, že jsme silní a můžeme se dostat daleko. Tenhle tým je jiný, nový, ale sednul si. Poslední zápasy v kvalifikaci a baráži už byly z naší strany dobré. Třeba v Černé Hoře to byl hrozně těžký zápas na psychiku. Teď bude důležité načasovat formu na tři čtyři týdny, protože každý chce jít na takovém turnaji co nejdál. Nejsem jiný, kladu si také nejvyšší cíle, i když my nemůžeme říct na rozdíl od Španělů nebo Němců, že jedeme EURO vyhrát. My musíme být pokorní a jít krok za krokem.

Jak těžká je podle vás skupina s Ruskem, Řeckem a Polskem?

Hodně těžká i v tom, že se jedná o kvalitní mužstva, která jen nemají tak zvučné jméno. Podle mne bude vyrovnaná a rozhodovat může každá maličkost, jedna standardka, jedna šance. V první řadě se budeme snažit, abychom postoupili ze skupiny. V play off se pak může stát cokoliv. Kdo by v roce 2004 řekl, že titul získají Řekové.

Takže postup ze skupiny bude tou hranicí mezi úspěchem a neúspěchem?

Já bych řekl, že úspěchem je už to, že jsme se na šampionát dostali. Hodně lidí nám nevěřilo, zatracovali nás, někteří nám postup ani nepřáli. Český nároďák postoupil na EURO popáté za sebou. Tím se nemohou pochlubit mnohem fotbalovější země. Vždyť na letošní šampionát se nedostali Bulhaři, Norové, Srbové, Rumuni a jiné kvalitní týmy... Věřím, že ze skupiny postoupíme a vše další může být krásná nadstavba.

Najdete v sobě ještě síly na EURO?

To není problém. Na takový turnaj se těšíte třeba půl roku. Je to jen prodloužení sezóny. Ale ta atmosféra na nás dolehne až v Polsku. Ve Vratislavi budeme bydlet v centru města, budeme víc vtaženi do dění, ale myslím si, že ven stejně moc chodit nebudeme. V náročném programu budeme raději v klidu na hotelu. Vycházky budou spíš zpestřením.

Jak jste se fotbalově změnil od šampionátu v roce 2004, kde jste se stal nejlepším střelcem?

Už dvanáct let jsem v zahraničí, získal jsem spoustu zkušeností, vyzrál. Ale věk zastavit nejde. Uteklo to, zestárl jsem. Při tom se mi zdá, že to bylo nedávno, co jsem býval v reprezentaci mladým žolíkem, a teď patřím k nejstarším. To je ale ta největší spravedlnost na světě, že léta běží každému z nás stejně.

Už bilancujete kariéru?

To ještě ne, ale v říjnu mi bude jednatřicet a nejlepší fotbalový věk mám za sebou. Ty nejlepší roky jsou od sedmadvaceti do třiceti let. Šmíca mi kdysi říkal, počkej, až ti bude třicet... A já se mu smál. Teď vím, co to je. Člověk cítí každý trénink a zápas. Ale za svoji kariéru jsem vděčný. Byla a je krásná. Letos to může být můj poslední šampionát. Snažím se připravit co nejlépe, abych byl týmu prospěšný.

Je pro vás těžší teď dávat góly než tomu bylo dřív?

Řeknu to takhle. Za trenéra Brücknera jsme hrávali na dva útočníky, pohyboval jsem se za Honzou Kollerem, sbíral balóny, nechodil do soubojů. Pavel Nedvěd, Tomáš Rosický, Vláďa Šmicer a Karel Poborský nám připravovali spoustu šancí. Měli jsme každý tři čtyři za zápas a třeba jsme i každý dali po dvou gólech. Teď jsem vpředu sám, musím se víc prát, šancí mám méně. Navíc před lety jsme lehce poráželi týmy jako je Litva a další, dnes je fotbal mnohem vyrovnanější. Hlavně obrannou hru mají propracovanou i ti papírově nejslabší. To platí i o jiných sportech. Dřív se ty góly dávaly snáz. Tím rozhodně nesnižuji kvality tohoto mužstva.

Zmínil jste věk, změnilo se něco ve vašem přístupu k fotbalu?

Víc mě bolí, takže hodně času věnuji regeneraci.

Ale bouřlivák jste zůstal stejný...

Mám rodinu, takže už to není takové jako dřív, není čas. Já jsem kluk z Valašska, mám rád život, kamarády. Jsem zkrátka kluk do party. Asi se už úplně nezměním. Rád jdu s klukama na pivo nebo posedět. Ale to už jde jen v létě. Nikdy jsem nebyl vzorňák. Tak to prostě je. Spoustu věcí bulvár nafoukl a žádný z těch průšvihů, pokud se to dá vůbec nějakým průšvihem nazvat, neovlivnil můj výkon na hřišti.

Máte dva syny, dvou a půl ročního Patrika a půlročního Mattea. Je to pro vás relax, když jste s nimi? Tomáš Ujfaluši říkal, že k němu chodíte na procházky.

Ujfimu se to povídá. Přijde domů a může si lehnout k televizi... Já bych si také uměl představit odpočinek jinak. Jenže přijdu domů a začne mi druhá směna (smích). Matteo je ještě malinký, ten je s maminkou, ale Patrik chce mne a do večerního koupání a uspávání si třeba kopeme s balónem... Mně to rozhodně nevadí, právě naopak, jsem s ním a s rodinou šťastný. Moji rodiče se mi také věnovali. Vůbec nepřemýšlím, jestli třeba Patrik bude také fotbalistou. Manželka hrávala volejbal, dělala atletiku, děti mají asi sportovní geny po nás, ale nemusí být profesionály.

Viděl jste finále Ligy mistrů? Vzpomněl jste si na rok 2005, kdy jste po penaltách získali trofej s Liverpoolem?

To víte, že jsem zápas sledoval, fandil Petrovi a ty vzpomínky se oživily. My jsme tenkrát porazili AC Milán také po penaltovém rozstřelu. A to jsme v poločase prohrávali 0:3. Tenhle triumf byl můj největší úspěch v kariéře, nejcennější trofej, jakou jsme získal. A to mám z jednadvacítky zlato a stříbro z mistrovství Evropy, dva tituly a další poháry.

Co byste si ještě přál ve fotbale dosáhnout?

Ještě něco vyhrát s národním mužstvem. Ale to chce i kus štěstí. Kdyby to bylo letos, vůbec bych se nezlobil...

Karel Felt, Bad Waltersdorf, Právo

Zrušit


Časová osa: Reprezentace

Filtr článků - Reprezentace