Rubriky:

Reprezentace

Bereme jen šest bodů, vše ostatní by byla komplikace, říká nekompromisně kouč Bílek

6. října 2012 10:08 - Praha

Fotbalovou reprezentaci čekají dva klíčové zápasy kvalifikace o postup na mistrovství světa 2014 v Brazílii. V Plzni v pátek přivítá Maltu a v úterý na Letné Bulharsko. Úkol je jasný, získat šest bodů a potvrdit ten zářijový z Dánska. Toho si je vědom i trenér Michal Bílek, který pro Právo a Sport.cz poskytl před vrcholem podzimu exkluzivní rozhovor.

 

Petr Horník, Právo

Co vám dělá největší starosti před nadcházejícími dvěma zápasy?

Od červnového utkání s Polskem jsme nedali gól. Ta situace nám není lhostejná. Máme vynikajícího brankáře, stabilizovanou kvalitní obranu, ale komplikace nám dělají výpadky hráčů pro ofenzívu. K dispozici stále není Tomáš Rosický, zranili se Václav Pilař i Dan Kolář. Usilovně hledáme útočníky, potřebovali bychom, aby se střelecky chytil Tomáš Pekhart.

Vy jste pořád preferoval Milana Baroše, hrál prakticky všechno a ostatní nebyli dostatečně otestováni...

Nemyslím si to. Jednak ze statistik snadno vyplyne, kolik hráčů jsme na postech v ofenzívě nasadili, ale i to, jak to s nimi dopadlo… Při zápasech národního mužstva není mnoho prostoru na experimenty. Většinou jde o kvalifikační zápasy a tam se hraje o každý bod a prostě musejí nastupovat hráči, kteří jsou v nejlepší formě.

To nezní moc optimisticky před kvalifikačním dvojzápasem. Co od něj může fanoušek vlastně očekávat?

My počítáme s plným bodovým ziskem. Vše ostatní by byla ztráta a následná komplikace. Věřím, že se proti Maltě střelecky prosadíme, i když i Itálie se proti ní nadřela, než jí dala dva góly. S Bulharskem, jehož kvality jakoby byly u nás stále nějak přehlíženy, to bude obdobně klíčový zápas, jako ten v Kodani s Dánskem. Očekávám velkou bitvu, v níž bude rozhodovat každá maličkost. Všichni si moc přejeme, aby nám pomohli fanoušci. V Plzni teď zažívají fotbalovou euforii, mají tam nový pěkný stadión a umí Viktorku podpořit. Stejnou podporu budeme potřebovat i my, a to pochopitelně i v Praze proti Bulharům. Přeci nám všem jde o stejný cíl – postup na světový šampionát v Brazílii.

I když za vámi jsou úspěšné výsledky, hodně fanoušků vás na místě trenéra reprezentace nevidí rádo. Není to třeba i tím, že jste k médiím, řekněme, hodně zdrženlivý a dokonce podle jednoho magazínu, nemáte potřebu s fanoušky komunikovat?

Kdepak. Tak to není. Nesmíme si ale plést komunikaci s fanoušky a komunikaci s některými médii. S fanoušky se rád podělím o své názory a také jim naslouchám. Ale to, jakým způsobem s nimi budu komunikovat, si chci vybírat sám. Rád jim odpovím i vaším prostřednictvím.

Nezlobte se, ale někdy opravdu vypadáte jako robot...

Jak to myslíte? Asi narážíte na zmíněný magazín, kde mě přirovnali ke kalkulačce… Ne, nejsem robot, jsem chlap z masa a kostí, jsem schopen vnímat to, co se v mém okolí děje, to co se o mně píše i to, co mi dávají najevo fanoušci. Dokážu si z toho vybrat to důležité a myslím, že se pak i dovedu rozhodnout sám, protože v konečném důsledku je tíha odpovědnosti na mně.

Na mnohé fanoušky děláte dojem nepřístupného člověka, který nedá znát nejmenší emoce, až příliš lpí na svém. Nemyslíte, že by vás v jejich očích zlidštilo, kdyby viděli, že utkání hodně prožíváte?

Nikdy jsem nebyl herec, který si libuje v teatrálních gestech. Dříve jako hráč a nyní v roli trenéra se snažím dělat vše pro to, aby byl můj tým úspěšný.

Vypadá to, jako by za vámi byly jen neúspěchy, že neumíte ze současného mužstva dostat maximum...

Ač to tak možná na první pohled nevypadá, tak si myslím, že úspěchy tu jsou. Národní tým jsem převzal ve velice nekomfortní situaci, kdy odešla řada špičkových fotbalistů, hrajících v předních evropských klubech a dlouhá léta pravidelně nastupujících v národním týmu. Pak skončilo EURO 2008 a skokem jsme se ocitli někde úplně jinde. Začínalo se takřka od nuly.

Jenže veřejnost tohle moc nezajímá, je zvyklá na výhry, na úspěchy a také na pohledný fotbal. Může za to jen generační změna, že český tým už není tím, čím býval?

Důležitá fakta prostě pominout nejde. Měli jsme generaci fotbalistů, kteří hráli ve špičkových klubech a byli tam oporami. Dal se z nich sestavit celý národní tým. Teď máme z této kategorie jen Petra Čecha a Tomáše Rosického, který je navíc zraněn. Ostatní působí spíše v průměrných zahraničních klubech a někteří v nich bojují o místo v základní sestavě. Nelze srovnávat nesrovnatelné a je potřeba si popravdě vyhodnotit, na co máme.

Takže na úspěchy současné reprezentace mohou fanoušci zapomenout?

Určitě ne! Myslím si, že úspěchy tady jsou. Po nástupu jsem dostal jasný úkol – postup na EURO a pak se pokusit o postup ze základní skupiny. Snad každý, kdo něco ví, o stávajícím rozložením sil ve fotbale, musí uznat, že výhra v základní skupině, postup do čtvrtfinále a neoficiální šesté místo v Evropě tím úspěchem je. Myslím, že v zahraničí to ocenili více než my doma. Třeba Poláci byli úžasní. Chovali se k nám skvěle a dokázali uznat, že jsme jejich tým vyřadili po zásluze…

Ale velkou roli v tom hrálo i štěstí. Například už los...

Je štěstím, že jsme hráli s Černou Horou baráž? S týmem, který dokázal v kvalifikaci dvakrát remizovat s Anglií a vyřadil Švýcarsko? Proč se podceňují Řekové, kteří vyhráli skupinu před Chorvaty a v kvalifikaci neprohráli ani jeden zápas? Asi proto, že u nás máme tendenci případné úspěchy zlehčovat tím, že bagatelizujeme soupeře. Jistě. Obecně platí, že ve fotbale hraje štěstí velkou roli. Malý příklad – Chelsea letos konečně splnila svůj sen a vyhrála Ligu mistrů. Každý viděl, že byla léta, kdy hrála pohledný fotbal a byla silná, ale vypadávala. Teď vyřadila Neapol, Barcelonu a porazila Bayern a vždy hrálo velkou roli štěstí. Jenže fotbal je o výsledcích a splněných cílech, až pak i o kráse…

To zní dost smířlivě, nemyslíte?

To je realita. Také bych chtěl vítězit a zároveň hrát líbivý fotbal. Jenže je potřeba si vyhodnotit, na co mám, co mohu se svým týmem dosáhnout a jak toho dosáhnu. Pro čerstvý příklad můžeme zajít do Kodaně. Zahajovali jsme tam kvalifikaci, hráli proti celku z první desítky žebříčku FIFA, mužstvu, které na EURO hrálo kvalitní fotbal. Jeli jsme tam bez zraněných Rosického, Pilaře, Limberského, Koláře i Baroše, který skončil v národním týmu. Znovu se na dlouho zranil Tomáš Necid a navíc vypadli i mladí hráči, kteří by měli šanci dostat se do týmu, třeba Chramosta a Krejčí. Nemáme tak široký výběr, abychom takové výpadky snadno nahradili. Přesto proti Dánům mužstvo obětavým a zodpovědným výkonem uhrálo cennou remízu.

Tenhle bod může být v konečném účtování skupiny hodně cenný. To je pravda.

A čeho se ti hráči, kteří se obětovali a dřeli na doraz, dočkali? Kritiky. Prý jen bránili a sledovali čas, aby zápas skončil, řekl jeden expert. Podobně bylo utkání hodnoceno komentátory v přenosu, jako by nikdo nechtěl brát v úvahu, jak byly rozdány karty! Škoda, že se nedokážeme podívat na věc z pozitivní strany, že převládají negativní nálady a emoce.

Fanoušci nekritizovali bod, ale u mužstva jim chyběla odvaha poprat se o výhru. Proč ji neviděli?

Samozřejmě, že jsme nešli na hřiště s tím, že ubráníme bezbrankovou remízu. Jenže je potřeba brát v potaz i soupeře. V Dánsku v minulé kvalifikaci nezískal nikdo ani jediný bod. My to i s oslabeným týmem dokázali. Považuji to za úspěch, ale nechci se s nikým dohadovat. Každý má svůj pohled na věc.

Proč také nechcete změnit herní rozestavení 4-2-3-1 s jedním většinou ztraceným hrotovým útočníkem?

Trávím hodně času nad videem, porovnávám, jak kdo hraje a s jakými typy hráčů to hraje. My vyzkoušeli od mého nástupu do teď asi 57 hráčů. Příležitost dostal snad každý, kdo si ji zasloužil. Vykrystalizoval nám nějaký kádr a ukázalo se, že nejúspěšnější je mužstvo právě v tomto rozestavení. Říká se, že náš styl je nečitelný. Není to tak. Máme jasnou vizi, ale tu se nám dařilo nejlépe naplňovat v době, kdy se sestava ustálila a byla kompletní. Tedy v období počínaje baráží a konče mistrovstvím Evropy. Už v jeho průběhu ale vypadl Tomáš Rosický, pak následovali další hráči ze základní sestavy. Kvůli zraněním nebo kartám nenajdeme sérii zápasů, ve kterých bychom mohli nastoupit ve stejné sestavě. Pokud jde o rozestavení, stačí se podívat na studie z posledního EURO a zjistíme, že dvanáct týmů hrálo s jedním hrotovým útočníkem, dva se dvěma a další dva se třemi hráči vpředu. Ale o herním schématu to není.

O čem to tedy je?

O kvalitě hráčů, kteří mají role dané schématem plnit. Nám se dařilo těžit z daného rozestavení proto, že na krajích podhrotové trojice jsme měli Pilaře a Jiráčka, kteří zmíněnou kvalitu měli, a vhodně jim pomáhal Milan Baroš. Mimochodem, a to nechci nikoho dráždit, čas ukázal, že v té době byl opravdu naším nejlepším útočníkem…

Zmínil jste studie týkající se evropského šampionátu. Měl jste už možnost se s nimi seznámit?

Zatím jen okrajově, detailní rozbory teprve dostaneme. Technický ředitel asociace Dušan Fitzel byl členem technické skupiny UEFA, která studie dělala a tvrdí, že českou reprezentaci zahraniční experti hodnotili kladně. Zajímavé je, že jim vyšlo, že jsme byli například v počtu přihrávek a držení míče úspěšnější, než naši předchůdci na EURO 2008. I to dokazuje, že jsme se snažili o kombinační fotbal.

Jenže někteří experti to vidí jinak...

Jistě. Každý má na svůj názor nárok. Bylo by fajn, kdyby si ale uvědomovali, že nelze jen tak mluvit do větru. Svými výroky formují názory veřejnosti. Otázkou je, do jaké míry jsou některé názory relevantní.

Co nebo koho máte konkrétně na mysli?

Nedá mi, abych se nezmínil o nedávném vystoupení Jaroslava Šeterleho. Vyjadřoval se snad o všem, co se týká reprezentace, ale problém je, že nikdy nestrávil ani den v národním týmu. Ani jako hráč, ani v žádné jiné funkci. Na rozdíl od něj jsem měl tu možnost okusit ligu i reprezentaci v pozici hráče i trenéra. Vím tedy, o čem mluvím a dovolím si tvrdit, že mezi klubem a národním týmem je diametrální rozdíl. A ten, kdo specifika reprezentace nepoznal, má při jejím hodnocení velký handicap. Pan Šeterle tvrdí, že má výhrady už dávno, ale proč mi je neřekl do očí třeba ve Vratislavi v Českém domě? Takto to dělá dojem, že se spíše hodlá na populárním tématu zviditelnit, když přišel o práci v Mladé Boleslavi.

Přeci má právo říct, svůj názor, jak jste konečně sám řekl. To vám vadí?

Je rozdíl mezi tím radit, jak být úspěšný a tím být úspěšný. Mám tím na mysli, že Mladá Boleslav pod vedením pana Šeterleho se svým slušným rozpočtem žádnou velkou díru do našeho ligového světa neudělala. Na rozdíl třeba od Liberce, pracujícího možná ve skromnějších podmínkách, který získal tři tituly… Ale nechci, aby tím vznikl další díl seriálu: Ozval se, proto je pro nároďák nepřítel. Tak to není. I názory pana Šeterleho jsem si přečetl, vyhodnotil a udělal si závěr.

Nedělíte tedy fanoušky na ty hodné a na nepřející?

Nechceme v reprezentaci dělení na: přítel - nepřítel. Chceme být úspěšní, děláme to, co považujeme za nejlepší. A jestli to někdo z fanoušků, expertů nebo široké veřejnosti vnímá tak, že nechceme slyšet jeho rady a názory, pak je to jeho právo, ale není to pravda. Až bude mít tu odpovědnost za výsledky někdo jiný, pak bude na něm, jak si poradí. Ale jasně říkám – jsme tým pro všechny fanoušky a věříme, že i naši dokáží týmu vyjádřit podporu nejen, když se vyhrává, ale i když se nedaří. Tak jako to umí třeba ve Skotsku, v Irsku, ale i v Polsku. Tam domácí diváci dokázali zatleskat polskému týmu, i když s námi vypadl.

Po prohře s Finskem, jste zase pod tlakem, jako celou předchozí kvalifikaci. Musíte dvakrát vyhrát. Jak se s tím srovnáváte?

Ta prohra byla hodně nepříjemná a přišla v nevhodnou chvíli. Měli jsme potvrdit úspěšný výsledek z Kodaně a naladit fanoušky. Jenže se stal pravý opak. Ale každý trenér je pod tlakem. Pod tlakem byl Dušan Uhrin, když jsme tenkrát prohráli v Lucembursku, tlak byl vyvíjen i na Karla Brücknera, až raději skončil. Když nebudou výsledky, tak se pod tlak dostane dříve nebo později každý trenér, i ten, který je při nástupu do funkce médii a fanoušky oblíben… To je realita, s níž s trenér musí umět žít.

Zažil jste někdy během své kariéry na reprezentační lavičce i chvíle uvolnění a radosti?

Třeba spontánní radost, když dal Petr Jiráček gól v odvetě s Černou Horou v Podgorici, nebo ty nádherné okamžiky ve Vratislavi po zápase s Polskem, kdy aplaudoval celý stadión bez ohledu na to, komu lidé fandili! A pak třeba i to, že jsem šel po návratu z mistrovství Evropy s manželkou po Václavském náměstí, tu a tam mě někdo zastavil a – světe div se – pogratuloval mi. Tak trochu opatrně, aby se snad nedopustil faux paux proti mediálnímu obrazu, ale přece. To opravdu potěší. Ono je to trochu jinak, než jak se někde snaží prezentovat.

Věříte, že máte i svoje fanoušky?

Ano. Víte, když to mytí hlav po prohře s Rusy bylo největší, v novinách a na internetu v diskuzích se lidé skrytí za nejrůznějšími „nicky“ předháněli ve vulgaritách, tak se najednou zvedla i vlna těch, kteří nás povzbuzovali. Měli jsme na webu rubriku, kde mohli zájemci vyjádřit svůj názor. Jakýkoli. A věřte nebo nevěřte, přicházely stovky příspěvků a z devadesáti procent byly pozitivní a povzbuzující. To nás utvrzuje v tom, že není vše takové, jak to některá média prezentují a šíří.

Karel Felt, Sport.cz, Právo

Zrušit


Časová osa: Reprezentace

Filtr článků - Reprezentace