Rubriky:

Reprezentace

Obnažená fanynka, pěsti v Bulharsku i slídilové lační Rosického rozestlané postele

7. června 2016 15:26 - Praha

Zvláštní agenti s povolením zabíjet to nejsou. Ale už šestým rokem se fotbalová reprezentace může spolehnout, že v případě trablů má vlastní lidi, kteří vzniklé potíže vyřeší. Nedílnou součástí českého elitního výběru jsou osobní strážci. Šéfem trojice mužů, kteří budou o Vrbův tým pečovat i na ME ve Francii je Pavel Reich, bývalý zástupce šéfa policejní jednotky pro boj s extremismem a terorismem, nyní šéf ostrahy pro mimořádné akce firmy GS4 Secure Solutions, která je partnerem fotbalové asociace.

 

Jan Tauber

Dnes už vás hráči zdraví, oslovují křestními jmény. Ale vybavujete si, jak reagovali, když jste dorazili na první sraz?

Naprosto přesně. Bylo to ještě v éře Michala Bílka. A kluci byli dost překvapení. Je třeba si uvědomit, že fotbalové mužstvo je dost uzavřené, má svoji atmosféru a zvláštní pravidla. Postupně jsme si k sobě hledali cestu. Kdyby nám kluci nevěřili, nejsme tu. Jde o to, aby si byli jistí, že je ochráníme a současně nepodrazíme. Víme o týmu věci, které nikdo neví. Naše vztahy přerostly v přátelství. S některými, když dorazí do Prahy, si třeba zajdeme na kávu nebo na pivo. Voláme si o vánočních svátcích, hlavně s Tomášem Sivokem, který je největší kamarád.

Vaše začlenění do týmu proběhlo hladce?

No, ani moc ne. Hned první den jsme sedli při obědě na místo trenéra Michala Bílka... Ale výrazně nám pomohl technický vedoucí Jaroslav Dudl. A pak také vyhlášení žertéři. Když třeba nastoupil Pavel Vrba, tak jeden z mazáků přišel, že trenér prosí, jestli by bylo možné zajistit kávu do jedné konkrétní místnosti. Já osobně jsem rozrazil dveře, za nimiž probíhala taktická příprava. Tým se mohl strhat smíchy, trenér naštěstí rychle pochopil, o co se jedná...

Jaký byl váš vztah k fotbalu, než jste začal hlídat českou fotbalovou reprezentaci?

Nulový. Závodně jsem lyžoval, hrál volejbal, ale fotbal mě minul. Když jsem v mládí hrál na chatě, vždy mě dali do branky, protože jsem byl dřevo a mezi tyčemi prý nic nemohl zkazit. Když jsem dostal za úkol ochranu národního mužstva, měl jsem smíšené pocity. Myslel jsem, že budu hlídat nagelované zbohatlické primadony, které nevědí co roupama. Ale jako mnohokrát v životě jsem se přesvědčil, že lidi se mají soudit až podle osobního setkání.

Můžete přiblížit program ochranky, když pečujete o české mužstvo?

Chodíme jako poslední spát. Po večerce obejdeme celé patro, jestli je uzavřené a uzamčené. I když třeba na soustředění v Rakousku to bylo složitější, protože tým byl rozmístěný ve třech budovách. Tudíž naše práce byla hlavně o prevenci. Bylo třeba dohlédnout, aby se po hotelu necourali sběrači podpisů, novináři nebo prostě nežádoucí osoby.

Stává se často, že přímo do hotelu zavítají nezvaní hosté?

Jde o naprosto běžnou záležitost. Zejména při srazu v Praze. Žurnalisté z bulvárních novin a časopisů hledají senzaci. Zkoušeli třeba vyfotit rozestlanou postel kapitána Tomáše Rosického... A velmi často vyprovázíme lovce autogramů z chodeb před pokoji.

V zahraničí se podobné incidenty nestávají?

Nepravidelně. Třeba v Turecku při kvalifikaci kvůli Tomáši Sivokovi a Michalu Kadlecovi dorazilo na hotel přes sto fanoušků Fenerbahce i Besiktase, kteří chtěli fotografie a podpisy. A v Bulharsku se zase patnáctičlenná partička náctiletých výrostků sápala na Petra Čecha.

Jak se napjaté situace řeší?

Nejprve diplomaticky, pak tvrdou diplomacií. V případě bulharského incidentu došlo i na drsnější fyzický kontakt.

Řešili jste nějaký naprosto výjimečný případ?

Není to tak dávno, co na trénink vnikla částečně obnažená fanynka a chtěla od hráčů podpisy na tělo. Nejprve jsme se jí snažili domluvit, ale nakonec jsme ji museli vyvést silou.

Jde o vzácný případ nebo se podobné excesy opakují?

Nejsou pravidlem. Z referencí kolegů třeba v Portugalska víme, že kvůli Ronaldovi je třeba prakticky bdít. Fanoušci se snaží dostat na pokoj či do prádelny jen proto, aby ukradli jeho ponožku. Nebo usilují o vniknutí do pokoje a tam si přičichnou k prostěradlu, což jim stačí ke štěstí...

Nadcházející cesta na mistrovství Evropy do Francie vás nechává klidným, nebo spíše nahání hrůzu?

Pracoval jsem u policie na oddělení boje s extremismem a terorismem, tudíž jsem naučený být mírně paranoidní. Rozhodně varování, která dostáváme, nebere na lehkou váhu. Je mi jasné, že není možné zajistit stoprocentní bezpečnost. Kupříkladu při olympijských hrách v Brazílii bezpečnostní složky znají nepřítele. Jde o gangy ze slumů a tamního podsvětí. Ve Francii může útočit kdokoliv.

Přitom během ochrany týmu nesmíte mít zbraně.

Nejsme vybaveni, jak bych si přál. Ale na druhou stranu máme maximální dostupné zajištění. Není přeci zbraní jenom samopal...

Které situace jsou z hlediska ochrany týmu nejsložitější?

Nejrizikovější je přesun autobusem. Ale upřímně, nebojím se o hráče. Sen všech teroristů je velmi pravděpodobně fan zóna pod Eiffelovou věží. A ani útočníci nemusí mít zbraně. Stačí, když do davu osmdesáti tisíc lidí hodíte dělobuch. V nastalé panice zůstane nepochybně několik mrtvých.

Je při ostraze týmu výhodou, že hlídáte „jen" český tým?

Určitě. Třeba turecká reprezentace rozhodně není z hlediska bezpečnosti v top pozici. Stejně tak v případě Ruska je riziko určitě větší.

Radek Malina, Sport.cz, Právo

Zrušit


Časová osa: Reprezentace

Filtr článků - Reprezentace