Článek
Už jste se vnitřně smířil s tím, že vaše kariéra skončila a nedělní zápas proti Laziu Řím byl tím posledním?
Je to strašně divný pocit, ale vnitřně jsem šťastný, že jsem to udělal ve správný čas. Je dobré končit tak, jak jsem skončil já. Tedy na nohou, ne na kolenou. Mám sílu dělat něco jiného a zase to dotáhnout do konce, jako se mi to dařilo díky poctivé práci ve fotbale. I když to už teď nebudu dělat přímo na hřišti. Za mě mluví práce a dosažené výsledky. Doufám, že to tak bude i dál, i když vím, že všechny moje kroky budou hodně sledované. Ale zvykl jsem si.
Troufnete si říci, že už se opravdu v žádném zápase neobjevíte?
Je zbytečné říkat, že je absolutní konec. Proč? Vždyť nemám kam spěchat. Ale teď si to vážně myslím. Do fotbalu jsem dal úplně všechno, teď už musím začít jinak. Na druhou stranu se zase říká: nikdy neříkej nikdy. Však mě znáte... (smích).
Pokud byl nedělní zápas proti vašemu bývalému klubu tím posledním, musel jste hodně skrývat emoce? Fanoušci vám v Turíně vystrojili krásné loučení, že?
Musím říci, že to byl krásný zážitek. Moc se mi to líbilo. A to mi před zápasem ještě říkal šéf našeho kotle a omlouval se, že nestihli všechno připravit, aby to bylo důstojné (smích). Ale já při fotbale asi nezažil dojemnější chvíle. Když jsem viděl plakat ženu, tak jsem se musel hodně držet a kousat se do rtů. Navíc na stadionu bylo hodně kamarádů nebo táta, což pro mě také hodně znamenalo.
Bylo těžší před třemi lety dát definitivní sbohem národnímu týmu, nebo nyní, když jste se loučil s Juventusem a podle vás i celou kariérou?
V neděli na Juventusu to bylo emotivnější.
Pavel Nedvěd (vpravo) dostává od Alessandra Del Piera pamětní dres.foto: ČTK/AP/Massimo Pinca
Běželo vám v neděli už před zápasem hlavou, že se chystáte na rozlučku?
Už od rána to bylo zvláštní, vstával jsem nezvykle brzy. Člověk se těžko koncentruje, když vidí, co se děje na stadiónu. Ale jak jsem se do toho dostal, tak už to zase bylo dobré a nezajímalo mě nic jiného, než abychom vyhráli. Jako vždy.
Trenér Ferrara o vás pochvalně mluvil s tím, s jakým zaujetím jste v posledních týdnech trénoval. Jako by ani žádný konec přijít neměl...
Já trénoval pořád tak, jak jsem byl celý život zvyklý. I když kluci v mančaftu se mě ptali, proč tak blbnu v posilovně, když stejně končím. Jedno je jasné. Až si vyberu další povolání, čemu se budu věnovat, zase do toho půjdu naplno jako ve fotbale. Vyplatilo se mi to v něm a výsledky se dostaví dříve, nebo později i jinde.
Potěšilo vás, že jste dostal v neděli kapitánskou pásku?
Bylo to gesto, které jsem nečekal. Přitom náš kapitán Del Piero mi říkal, že je to to nejmenší, co pro mě může udělat. Navíc kustod mi připravil speciální kopačky a dres s datem posledního utkání, to samé bylo na pásce. Samá příjemná překvapení.
Mrzí vás, že jste nedosáhl na svůj 100. ligový gól, kterým byste jako druhý záložník po Přemyslu Bičovském vstoupil do prestižního Klubu ligových kanonýrů?
Myslel jsem na to, i kluci si to přáli a Del Piero mě dokonce pustil k trestňáku, což tady už dlouho nebylo. Asi i na penaltu by mi ten balón donesl (smích). Škoda, nevyšlo to, ale kdyby ano, tak už by to bylo jako nějaký film od Schwarzeneggera. Mně stejně o ty góly nikdy tolik nešlo, stejnou radost jsem měl i z nahrávek, což se mi v neděli také povedlo před druhým gólem. Ale kdyby se počítalo jedenáct gólů ve druhé italské lize, tak tam jsem (smích).
Český záložník v dresu Juventusu Pavel Nedvěd se raduje z branky.foto: Reuters/Alessandro Garofalo
Právě skutečnost, že jste Juventus před třemi lety neopustil ani po pádu druhé ligy, když klub pykal za korupční aféru, asi posílilo pouto mezi vámi a ním?
Fanoušci si to určitě pamatují moc dobře. Já jsem šťastný, že jsem Juventus vrátil tam, kam patří. Tedy na špičku.
Jaké bylo šest minut před koncem opouštět hřiště, když vás ještě ve středovém kruhu obklopili všichni spoluhráči?
To byl super pocit. Takové ocenění od spoluhráčů je to nejlepší, čeho se můžete dočkat. Bylo to zvláštní, třeba (záložník) Camoranesi dokonce brečel, to mě zaskočilo.
Spoluhráči vás prý také hodně přesvědčovali, abyste ještě jednu sezonu v Juventusu vydržel.
To je pravda. Del Piero prý do poslední chvíle věřil, že prodloužím, to samé říkal (brankář) Gigi Buffon. I kluci v kabině mě pořád přemlouvali, abych nekončil. Ale už jsem se na to moc necítil, tak jsem to nechal být, jak jsem se rozhodl. Stejně mi pak všichni říkali, že bez fotbalu nevydržím a v srpnu mě najdou oběšeného na větvi tady v La Mandrii. Já ale pořád doufám, že fotbal až taková droga není.
Opravdu? Vždyť jste často tvrdil, že fotbal je pro vás vedle rodiny a víry v Boha vším. Nebojíte se vnitřní prázdnoty bez fotbalového kolotoče?
Vůbec si neumím představit, jaké to bude. Vždyť teď mám před sebou asi po dvaceti letech volné léto. Netuším, co přijde. Třeba budu v pohodě v červnu, pak přijde srpen a já zjistím, že musím jít zase běhat a hrát. Ale je jasné, že pokud budu mimo měsíc nebo dokonce víc, tak už na to pak mít nebudu.
Pavel Nedvěd s manželkou Ivanou, dcerou Ivanou a synem Pavlemfoto: ČTK/AP/Massimo Pinca
Jak vaše rozhodnutí skončit přijala rodina?
Třeba (dcera) Ivanka byla šťastná, že bude se mnou doma. (Syn) Pavlík zase spíš chtěl, abych ještě rok hrál. A když jsem ho v neděli po zápase uviděl, tak měl uslzené oči, ale tvrdil mi, že je to jen alergie (smích)... Táta mi také říkal, že je přesvědčený o tom, že jsem měl hrát dál. Zvlášť když jsem zdravý. Je fakt, že teď držím. Odehrál jsem snad nejvíc zápasů za poslední roky, také tréninků jsem vynechal velmi málo.
Vždy jste říkal, že rodině ve svém "důchodu" vynahradíte to, jak jste se musel přizpůsobovat a dělat kompromisy kvůli fotbalu.
To platí. Devatenáct let jsem ji šidil, teď je čas jí všechno vrátit. Máme velké plány, přes tři měsíce budeme mít volno, vyrazíme do Ameriky, na chatu do Čech, na loď do Itálie za mým bývalým koučem Lippim, čeká mě i pořádání golfového turnaje v Čechách. Chceme toho zkrátka stihnout hodně. Dřív to bylo takové rozlítané, teď bude na všechno víc času a moc se na to těším.
V posledních dnech se kolem vás zase vyrojila spousta spekulací. V sobotu dokonce probleskly zprávy, že prodloužíte o rok smlouvu v Juventusu...
Nevím, kde se to vzalo. Na Juventusu jsme se opravdu podle plánu sešli, ale já jsem jim jen zopakoval, že trvám na svém rozhodnutí skončit, a oni to respektovali. A vůbec to nebylo o penězích, že jsme se nedohodli, jak se také někde objevilo.
Mohl by vaše rozhodnutí skončit s fotbalem "zlomit" váš italský agent Mino Raiola, který tvrdí, že byste končit neměl?
Je to jeho práce shánět pro mě nabídky. Překvapilo mě, co všechno už má, ale konečné rozhodnutí bude stejně jen a jen na mně.
Už tedy máte hrubou představu, čemu byste se chtěl po kariéře věnovat?
Teď ještě netuším, všechno je moc čerstvé. Mám teď spoustu času na další rozhodnutí. Potřebuju klid, potřebuju potkat spoustu lidí, abych se mohl správně rozhodnout. Nabídek je i po nedělním konci spousta - fotbalových i mimofotbalových. Všechno si musím pořádně rozmyslet.
Záložník Juventusu Pavel Nedvěd se objímá s Vincenzem Iaquintou.foto: ČTK/AP/Alberto Ramella
Dokážete si představit, že byste i kvůli fotbalu a jinému angažmá opustil Itálii, kde jste se zabydleli už v roce 1996 po přestupu ze Sparty do Lazia? A platí, že po kariéře budete stále "doma" v La Mandrii?
Sem se budeme asi určitě vracet a zůstáváme tady. A jestli bych někdy rodinu - i na stará kolena - vzal do jiné země? Proč ne. Se ženou jsme se o tom bavili, byla by to zase další zajímavá zkušenost. Navíc děti by se ještě víc zdokonalily v cizích jazycích.
Až budete přemítat, co dál, existuje šance, že byste se stal trenérem?
Nějaké nabídky se ke mně už dostaly. Ale vždyť já mám jenom nějakou druhou trenérskou třídu, navíc za evropský šampionát v Anglii v roce 1996. Ale dovedl bych si představit, že budu asistent nějaké velké osobnosti, od níž bych se učil. Na trenéry jsem vůbec měl štěstí: v Itálii Zeman, Zoff, Eriksson, Capello, Lippi. V Čechách na začátku Žaloudek, pak Lopata v Plzni, v reprezentaci pak Uhrin s Brücknerem, pod nímž jsme hráli krásný fotbal na Euru v Portugalsku, kde jsme to celé měli vyhrát. Z každého trenéra jsem si ukradl to nejlepší, a kdybych to dal všechno dohromady, tak...
Dokážete si sám sebe představit, že byste se vrátil ve funkcionářské roli do českého fotbalu, který čekají v červnu důležité volby nového vedení?
Chci to promyslet, mám myšlenku, jak pomoci i u nás. U nás je teď spousta negativ, ani nároďák teď nemá dobré období. Ale nic není ztraceno. Důležité je, aby do voleb šel Ivan Hašek. To by mohla být zlomová věc. Pomoci by pak mohli i Šmíca (Šmicer), Karel Poborský. Takové osobnosti by fotbalu měly co dát.
Fotbalista Juventusu Turín Pavel Nedvěd oslavuje gól v utkání proti Lecce.foto: Reuters/Alessandro Garofalo
Když se za kariérou ohlédnete, máte pocit, že v ní něco chybělo? Třeba vítězství v Lize mistrů, po kterém jste marně toužil?
Byla by urážka, kdybych vypustil z pusy, že mi něco chybí. Když jsem začínal, pro mě byl strop naše liga a reprezentace. Jasně, Liga mistrů mi nebyla přána, v ní jsem asi štěstí neměl. I ve finále Poháru UEFA jsme s Laziem od Interu Milán dostali trojku. Klukům jsem už v Juventusu říkal, že tam za rok rozbiju kabinu, jestli Ligu mistrů vyhrají beze mě (smích). Někdy ten krůček chybí, ale Lendl také nikdy nevyhrál Wimbledon. Ale zase jsem vyhrál českou ligu, italskou, Pohár vítězů pohárů, evropský Superpohár. S nároďákem mám stříbro a bronz z mistrovství Evropy. Vyhrál jsem Zlatý míč. Sám pro sebe si říkám, že jsem nemohl dosáhnout víc a jel jsem nad plán. Nemohl jsem chtít víc. Dostal jsem se někam, o čem jsem ani nesnil.
Byl ve vaší kariéře zlomem přestup ze Sparty do Lazia před třinácti lety?
Ne. Zlomem byl až přestup do Juventusu. Tady jsem se stal lepším fotbalistou, i když po Laziu bylo těžké přemýšlet, že bych šel pryč. Byl tam skvělý tým, skvělí fanoušci, vyhrávali jsme trofeje. Ale Juventus mě posunul ještě dál. Jako malého mě ani nenapadlo přemýšlet nad tím, že bych se prosadil v takovém světovém velkoklubu. Povedlo se. Zahřálo mě, když se v neděli večer po zápase k nám domů stavil na pivo Andrea Agnelli, syn slavného pana Agnelliho, který šéfoval Fiatu a Juventusu a mě tady v začátcích strašně pomohl. Andrea prý byl kvůli mě po třech letech v neděli na fotbale. A nakonec mi řekl: 'Pavle, o tvé velikosti nemá cenu diskutovat'. To je neskutečná poklona.
Cítíte se jako fotbalová legenda?
Tak to je moc (brzo). Vždyť si ani neuvědomuju, že jsem teprve v neděli skončil.
