Článek
„Pavel nás pozval k sobě domů a pak jsme s ním šli na večeři. Setkání s ním pro mě bylo neskutečným zážitkem. Ale zároveň jsem se utvrdil v tom, že i po tom všem, co ve fotbale dokázal, zůstal normální. Nemá hvězdné manýry a choval se ke mně strašně přátelsky,“ říká sedmnáctiletý talent českého fot balu.
Přivezl si domů dres s podpisem a věnováním, v němž Ned -věd hrál v minulé sezóně jeden ze zápasů Italského poháru. „Vyfotili jsme se spolu, poznal jsem i jeho rodinu. A taky jsem od Pavla dostal pár fotbalových rad,“ líčí Fantiš.
„Říkal mi, ať si dávám postupné cíle jako třeba on. Prý by bylo možná ideální hrát nejdřív v nejlepším klubu v Česku, ale na druhou stranu i on dobře ví, že je jiná doba. Já bych se tomu nebránil, ale stejně tak bych se nebál odejít už v tomhle věku do ciziny. Myslím, že mám dobrou školu života a uměl bych se o sebe postarat,“ tvrdí ofenzivní záložník či útočník.
Život Fantišovi cestičky nezametal
Fantiše vychovává babička, u které dodnes bydlí. „Na tréninky mě vozil děda, který umřel týden předtím, než jsem hrál první ligový zápas. Bez něj bych možná fotbal nehrál. A babička je pro mě jako máma,“ vypráví.
„Když jsme jezdili jako mladí na turnaje, s ostatními tam byli rodiče. Já dostal kapesné od babičky a musel jsem se starat sám o sebe. U mě nebylo žádné táta nebo máma.“ S rodiči se moc často nestýká ani nyní. „Za mámou zajdu občas hlavně kvůli mladší sestře. Tátu pustili před tři čtvrtě rokem z vězení. Od té doby jsem ho viděl jen dvakrát...“
Život Fantišovi odmala cestičky nezametal, ale jeho pracovitost mu možná brzy přinese odměnu v podobě krásného zahraničního angažmá. „Je to můj sen. Kdyby vyšlo něco v cizině, babička by tam se mnou klidně šla. Je v invalidním důchodu a nemá v Česku žádné závazky. A taky jsem už dva roky s přítelkyní Barborou, která mi je velkou oporou. Ale myslím, že bych to v cizí zemi bez problémů zvládl i sám,“ dodává Fantiš.
