Byl to šok. Na místě jsem se zhroutil, vrací se Lischka k těžkému momentu

Lhal bych, kdybych řekl ne. Ale myslím, že jsem celé období zvládl docela v pohodě, mám takovou povahu. Nestresoval jsem se a říkal si, že to je život. Zdraví je to nejcennější, co mám, a ve srovnání s jinými jsem vlastně v pohodě. Jasně, měl jsem v hlavě, že je to asi moje nejdůležitější vyšetření v životě, ale že bych noc předtím nespal? To ne.

Nejvíce mi asi chybí kondice, tři měsíce jsem nic nedělal. V životě jsem nebyl zraněný déle než týden, takže zažívám něco nového. Stejně jako že mám velký zákrok na hrudi. Je to jiné, než když se fotbalista vrací třeba po zranění kolene. Hruď jsem neměl rozdýchanou, svalstvo bylo ochablé, a musel jsem ji zatěžovat pomalu. Když jsem šel poprvé běhat, dal jsem kilometr snad za sedm minut... Ale je to lepší, už jsem zkoušel i nějaký balon na prsa a v ničem mě to neomezuje. Samozřejmě se to ještě hojí, ale srostlé to již je.

Zhruba dva měsíce po operaci jsem byl na ECHO (ultrazvukové vyšetření srdce), kde se potvrdilo, že se plastika povedla. Sám pan doktor říkal, že to dopadlo až nad očekávání dobře. Pamatuju si, že když viděl výsledky, tak mi hned napsal: Tak kde hrajete za měsíc? (usměje se) To byl první důležitý krok. Potvrdit to ještě musely zátěžové testy, ale i na nich jsme viděli, že chlopeň pracuje správně a všechno zvládá.

Samozřejmě vím, že spousta lidí na mě bude koukat, jak to všechno zvládnu. Vím, že to nebude jednoduché, ale na druhou stranu teď mám třikrát větší motivaci všem ukázat, že mě to nepoznamená. Spíše to pro mě může být hnacím motorem. Jak v životě, tak v kariéře.

Základem je, že tu vůbec můžu být, že můžu hrát fotbal. Vím, že jsem o něco přišel, ale furt to není nic v porovnání s tím, co se mohlo stát. Mám platnou smlouvu v Jablonci. Chci zase naskočit do toho kolotoče a uvidíme, co se stane. Jestli ve Spartě mám být, jednou tam budu.

V pondělí jsem absolvoval veškerou zdravotní prohlídku kromě ECHO. Pak byl trénink, v úterý také a ve středu první zápas. Ve čtvrtek jsem šel na chybějící kontrolu a pak se měla podepsat smlouva. Jel jsem tam společně s Matějem Hanouskem. On šel první, já po něm.

Matěj na chodbě taky nevěděl, co se děje. Všechno probíhalo nejprve normálně, ale pak se doktor zarazil, něco ještě konzultoval a posléze mi řekli, jaký mám problém, s tím, že musím okamžitě zastavit trénink a s fotbalem skončit. Vyšel jsem úplně zdrcený. Byl to velký šok, na místě jsem se zhroutil. Matěj mi říkal, že takhle mě v životě už nikdy nechce vidět. Tam jsem to nezvládl. Myslím, že celkem logicky.

Se svým manažerem i se Spartou jsme společně hledali možnosti. Absolvoval jsem další vyšetření v Nemocnici Na Františku, za tři dny ve Vojenské nemocnici. Řekli mi, že se s tím nedá nic moc dělat, že s fotbalem je konečná. Byl jsem ve fázi, kdy jsem to přijímal a připravoval se na jiný život.

Tajně určitě. Asi bych nejprve odjel někam vyčistit si hlavu a ujasnit, jak začít znovu. V nemocnici měli pravdu, furt jsem mladý a všechno mám před sebou. Myslím si, že bych se neztratil. Mám maturitu, sportovní management a nejspíš bych šel na vysokou. Ale pořád se hledaly jiné možnosti. A mezitím se nám ozval pan doktor Černý, specialista na chlopně, s tím, že by mi snad dokázal pomoci. Po prozkoumání srdce kamerou mi řekl, že si myslí, že to půjde, byť nic slíbit nemůže.

Třeba sedmdesát na třicet. Ale že se uvidí, až mě otevře. S tím, že záležet bude na hojení, jak to moje tělo vezme a bude zátěž zvládat. Na IKEM mi řekli, že tahle varianta existuje, ale riziko tam je. Buď jsem mohl skončit s fotbalem a srdce by se dalo trochu do pořádku bez vrcholové zátěže samo, nebo to risknout, ovšem bez záruky. Doktorský pohled byl takový, že by to neoperovali, že jsem mladý a můžu se připravit na nový život. Sám jsem nevěděl. Přes den jsem si to ale nechal v hlavě uležet s tím, že bych nemohl žít s pocitem, že jsem pro to neudělal všechno. Rozhodl jsem se, že to absolvuju, a nakonec to dopadlo dobře.

Každý se na to ptá, ale s prominutím, k tomu bych se nechtěl vyjadřovat. Je to spíše naše interní záležitost. Všechno řeknu, ale tohle bych nechal být. Důležité je, co je teď.

Samozřejmě nikdy nevíte, co se může stát, klidně jsem mohl být další případ, jaký známe ze světa... Ale prý to nebylo ještě ve fázi, že by se mi mohlo na hřišti něco stát.

Ano. Ale mohu říci, že třeba ve třinácti jsem ECHO absolvoval a tohle tam ještě vidět nebylo.

Celkově se mi srdce zhoršovalo tou vysokou zátěží. Měl jsem nedomykavost chlopně, která se po propuštění krve špatně zavírala, a krev se vracela zpátky do srdce, které se tím pádem zvětšovalo. Nevím, kam až by to vedlo, kdybych pokračoval... Ale po plastice chlopně už jsem úplně bez vracení krve, regurgitace. Už bych skoro mohl být kardiologem. (úsměv)

Samozřejmě jsme domluvení, že se přijede podívat. Poděkovat můžu i panu Peltovi, že s ním byl v kontaktu a pozval ho na zápas Česko–Brazílie.

Nechci říkat, že jsem jiný člověk, ale určitě vás to nějakým způsobem poznamená. Něco jsem prožil. Třeba mi to ukázalo, že od sedmnácti jsem sám a vždy jsem myslel, že jsem takový samotář, který problémy řeší spíše sám. Poznal jsem, že mám kolem sebe hodně lidí, kteří mě mají rádi a podporují mě. Sám bych to takhle asi nezvládl. Cítil jsem maximální podporu i od rodiny, manažera, okolí. Všichni kolem mi věřili. Za to jim patří velký dík, tím mě také hnali dopředu.

Ano, byl. Zajímal jsem se o to, jak to probíhalo a jaký byl jeho návrat na hřiště.

Nikam nespěchám, ale myslím, že bych alespoň na lavičce mohl stihnout v nadstavbě poslední zápas s Libercem. Nejsem zase tak dlouho mimo, abych to nezvládl. Samozřejmě mě teď každý trénink strašně bolí, ale uvidíme, jak se budu cítit za 14 dnů. Na letní přípravu už budu stoprocentně nachystaný. Nechci ani žádné volno, chci se připravit, abych byl úplně fit.