Příjmení Haškovi juniorovi nepomáhá

Minulou sezónu prožil v druholigovém kádru senzačně postoupivších Bohemians 1905. „Ke konci už jsem sice nehrál v základní sestavě, ale u všech důležitých momentů jsem byl. I u postupu,“ připomíná syn Ivana Haška.

Do Teplic odešel i přesto, že si u Botiče mohl splnit sen v podobě společného startu s mladším bratrem Ivanem.

„Zahrát si společně druhou ligu v postupovém roce se vyrovnalo zápasům v nejvyšší soutěži,“ přemítá Pavel Hašek.

„Teď se těším na souboje s bráchou. Už je fit po zranění, a tak hlavně věřím, že budeme hrát oba,“ vypráví čtyřiadvacetiletý odchovanec pražského Tempa. Zatímco on by měl na severu Čech být součástí týmu usilujícího o evropské poháry, Bohemians 1905 budou mít zřejmě za úkol hlavně záchranu.

„Rozhodně jsem se s bráchou v tomhle směru nijak nehecoval. On se ani nedá. Je úplně flegmatik. Já jsem v tomhle víc po tátovi. Jsem cholerik,“ směje se.

Teplice jsou pro něj čtvrtou štací v nejvyšší soutěži. Do zápasů však naskočil jen v Blšanech a v Příbrami. „První zkušenosti jsem sbíral ještě v Bohemce za trenéra Petržely. Neodehrál jsem tam ani minutu, ale na lavičce jsme byl pravidelně. Byla to velká škola,“ připomíná.

Severočeši projevili zájem už v zimě. Tehdy Hašek odolal. „Ale možná i kvůli tomu jsem nebyl v základní sestavě Bohemky,“ dumá mladý středopolař. Zatím se v novém působišti rozhlíží. „Jsem v Teplicích čtrnáct dnů. Po skončení druhé ligy jsem se prakticky druhý den hlásil v Teplicích. Trenér Rada mi dal týden dovolenou, ale i tak jsem si moc neodpočinul. Teď fyzičku doháním. Je jasné, že to bolí, ale musí se to skousnout,“ neřeší letní dril Hašek.

Svůj krok směrem na sever Čech konzultoval i s otcem, bývalým záložníkem Sparty či francouzského Štrasburku, účastníkem MS 1990. „Přestup jsme pochopitelně probírali. Fotbal řešíme hodně. Teď jsem to měl snadnější, protože byl doma. Ale i když byl v zahraničí, tak jsme si volali každý den. Teplice mi schválil,“ směje se Pavel Hašek.

Tátovo příjmení mu cestu fotbalovým životem rozhodně neusnadňuje. „Mně ani bráchovi to nepřidává, ale netrápíme se tím. Jsme silné osobnosti. Já si své příjmení nijak nepřipouštím a nevnímám to, ale rozhodně mohu říct, že mi nepomáhá,“ pokrčí smířlivě rameny.

Ve šlépějích otce, právníka, jde nejen coby fotbalista. V Plzni studuje práva na vysoké škole. „Jsem ve druhém ročníku, ale ještě nemám všechny zkoušky z prvního. Je to pěkná fuška, hlavně teď v přípravě, kdy na učení není čas. Ale musím se s tím poprat. Ne kvůli tátovi, ale kvůli sobě,“ potvrzuje, že je stejně jako táta velký bojovník.