Článek
Je pro bratry dobré, když spolu hrají v jednom fotbalovém týmu?
Pavel: Jsme za to rádi. Na hřišti to nijak zvlášť neprožíváme.
Ivan: Pro mě je to příjemné. Je fajn, že mám bráchu na hřišti i v kabině.
Jsou vaše fotbalové cesty stejné odmala?
Pavel: Už jako kluci jsme spolu pořád hráli fotbal. Brácha chytal a já to do něj šil... Ale tím, že je Ivča o čtyři roky mladší, tak jsme každý hráli v jiných věkových kategoriích. Já to zkoušel třeba i ve Slavii, ale v Bohemce už jsme spolu pár let.
Ivan: S fotbalem jsme oba začínali na Tempu. Brácha klubů vystřídal víc, ale já jsem zůstal věrný Bohemce. Jsem tady už devět let a je to klub mého srdce.
Je zavazující hrát fotbal se jménem Hašek? Pořád vás s tátou museli srovnávat...
Pavel: Nikdy jsme si nedělali hlavu z toho, když na nás někdo něco zahalekal.
Ivan: Hrajeme fotbal pro radost a nezabýváme se tím, jestli jsme stejní jako táta.
Vybrali jste si fotbal kvůli němu?
Pavel: On nás nevedl k tomu, aby z nás za každou cenu byli fotbalisti. Na prvním místě byla u nás v rodině škola. Ale sportovního vyžití jsme měli odmala spoustu a bylo na nás, co si zvolíme. Třeba jsem hrál tři roky závodně tenis a málem jsem začal chytat hokej. Jednou jsem od táty dostal k vánocům brankářskou výstroj, ale rozmyslel jsem si to a museli jsme ji vrátit.
Ivan: Já byl taky jednou nohou v hokejové brance, ve Francii jsem zkoušel ragby a v Japonsku jsme málem začali hrát baseball. Ten nám šel, občas si ho jdeme zahrát i dnes. Jsme sportovně založení, doma pořád něco hrajeme: basket, hokej, petanque.
Kdo z vás je lepší ve sportovních kláních mimo fotbal?
Pavel: Je to hodně vyrovnané a vyhecované. Občas teče i krev...
Ivan: Když doma hrajeme plážový volejbal, musíme být spolu v jednom týmu. Nemáme moc pravidla a ty souboje na síti jsou pak někdy ostřejší.
Váš otec je bývalý výborný fotbalista a dnes úspěšný trenér působící v Dubaji. Sleduje vaše výkony na dálku bedlivě?
Pavel: Má spoustu informací. Ještě dřív, než mu něco řekneme, tak obvolá známé, kteří na naše zápasy chodí. Pak se vyptává nás, tak vždycky pořádně smyjeme jeden druhého (smích). Moc nechválí, vždycky patřil spíš k těm tátům, co kritizují. Ale asi dobře ví, proč to dělá.
Ivan: Voláme si hlavně přes skype, jsme v každodenním kontaktu. Snaží se nám radit.
Dokážete si představit, že byste pod ním někdy oba hráli jako pod trenérem?
Pavel: Pokud by trénoval reprezentaci a přišla mi nominačka, asi bych to bral... Ale jinak bych pod tátou hrát nechtěl. Stačí, když jsme pod jeho taktovkou doma, a ještě na hřišti...
Ivan: Nějaká možnost už byla, ale ani jeden z nás po tom asi vyloženě netouží. S tátou jste díky jeho angažmá procestovali kus světa. Naučili jste se řeči?
Pavel: Umím dobře francouzsky, anglicky a domluvím se japonsky i německy.
Ivan: Já jsem na tom stejně, jen francouzštinu trošku zapomínám, protože jsem byl malý.
Oba hrajete v záloze. Kdo z vás je lepší technik? Kdo by třeba udělal více nožiček?
Pavel: Je to dané tím, že brácha o trošku defenzívnější. Takže já.
Ivan: To vůbec není pravda...
A kdo je lepší běžec?
Pavel: Když dělali v zimě fyzické testy na FTVS, vyšly nám ze čtyř ukazatelů úplně stejné výsledky. Výška, váha, tuky... Oba jsme na to koukali jako blázni.
Ivan: Asi si budeme podobní, je to hodně zvláštní.
Říkali jste, že ve vaší rodině byla vždy na prvním místě škola. Kam jste to dotáhli?
Pavel: Jsem ve třetím ročníku právnické fakulty v Plzni. Mám individuální plán a držím se zuby nehty. Vycházejí mi tam maximálně vstříc.
Ivan: Já jsem se dostal na vysokou školu ekonomickou v Praze. Myslel jsem, že zvládnu denní studium s fotbalem, ale nedalo se to stíhat. Musel jsem skončit. Teď se tam budu hlásit znovu, ale už chci mít individuální plán.
Pavle, vybral jste si práva kvůli otci, který je také vystudoval?
Pavel: Jenže on to studoval za krále Klacka... Teď je to úplně něco jiného. Jiná škola mě nenapadla. Na matiku nejsem.
Ivan: To já zase docela jo. Spíš mi jde logika než nějaké velké učení. Na školu jsme se rozhodně nehlásili kvůli rodičům, ale kvůli sobě. Člověk nikdy neví, co se ve fotbale může stát. Přijde zranění a vzdělání je potřeba.
