Článek
„Kula je nejlepší!,“ zpívá Jarek Nohavica ve své písni Fotbal. Jste na to pyšný?
Ne, pyšný asi ne. Vnímám to jako poctu a jsem rád, že se mi jí dostalo od skvělého člověka, jehož si nesmírně vážím.
Jak dlouho se znáte s Nohavicou?
Hodně dlouho. V osmé a deváté třídě základní školy byla jeho manželka moje třídní učitelka. Měl jsem ji rád, ale vzpomínám si, že jednou jsem od ní dostal i pár facek. Jarek s námi jezdíval na školní výlety, tehdy jsme se poznali. Měl a má sport velice rád. Sledoval celou moji kariéru, protože bydlel v Českém Těšíně jako já a často jsme se potkávali.
Ta kariéra byla strmá. V osmnácti letech prvoligový debut v Baníku a hned v něm první dva góly, 40 utkání za národní mužstvo a německá angažmá ve Stuttgartu Kickers a Watenscheidu. Nyní jste asistentem fotbalového profesora Karla Večeři. Vzpomínáte si na okamžik, kdy si vás vybral?
To víte že ano. Velice mě to překvapilo. Tehdy jsem trénoval v Baníku dorost a s takovým skokem jsem vůbec nepočítal. Myslím, že to překvapilo i hodně lidí na Bazalech. Věřte, za možnost učit se u špičkového trenéra ve špičkovém klubu jsem velice vděčný.
Čím je Karel Večeřa zvláštní? Co na něm obzvláště oceňujete?
Je vynikající pedagog a psycholog, mistr na řešení kritických situacích. Dokáže se ovládnout, soustředit, nevybouchne jako mnozí jiní jeho kolegové. Obdivuji na něm, jak poctivě má připravený každý fotbalový den. Dává fotbalu maximum. Líbí se mi na něm, že mnohé otázky konzultuje s námi spolupracovníky, vytváří dobrou pracovní atmosféru. Umím si ho představit jako trenéra národního mužstva a věřím, že jím jednou bude.
Kam to chcete dotáhnout jako trenér?
Jednou bych chtěl být hlavním trenérem prvoligového mužstva. Samozřejmě úspěšným. To je můj cíl. Celý fotbalový život si kladu cíle. První byl hrát ligu, druhý dostat se do reprezentace. Tvrdě jsem na sobě pracoval. Ale nějakou dobu už vím, že se mi to povedlo, protože jsem měl štěstí na klub. Na Baník. Den, kdy jsem přišel poprvé na Bazaly, byl stěžejní v mém životě.
A kteří trenéři byli stěžejní?
Samozřejmě nejdůležitější byl ten první, legendární Evžen Hadamczik. Vzal mě do přípravy v zimě roku 1982. Bylo mi osmnáct. Já měl vůbec štěstí na trenéry. Pracoval jsem pod Václavem Ježkem, Jozefem Venglošem, Josefem Masopustem, Milanem Máčalou. Samé špičky.
Co vás zlákalo k trenérské práci? Jejích příklad?
Když jsem skončil jako hráč, chtěl jsem zůstat u fotbalu. V Třinci jsem byl sportovním ředitelem, generálním manažerem i předsedou. Ale mě to táhlo k hráčům. Každodenní kontakt s nimi je to, co potřebuji, co mě dělá spokojeným. Předávat jim zkušenosti, sledovat, jak se zlepšují. Že to mám v Baníku, je skvělé. Jsem patriot mého města Český Těšín a Baníku.
V Antalyi s vámi trénuje několik mladých hráčů, které fanoušci zatím moc neznají. Kteří podle vás mají nejlepší předpoklady brzy hrát první ligu?
Každý, kdo je na herním soustředění Baníku v zahraničí, musí mít takové předpoklady, jinak by na ně neodjel. Chcete-li, abych řekl nějaká jména, budiž. Zawada a Kosňovský, ale všichni ti mladíci musejí zlepšit celkový přístup k fotbalu. K profesionalismu nestačí jen podepsaná smlouva.
Nakonec něco, co zajímá pamětníky. Vy jste byl vždycky Kákula a váš bratr Vlastimil Vékula. Jak se mu vede?
Žije s fotbalem dál. Trénoval menší kluby, například Oldřichovice, pak i Český Těšín. Nyní má své zaměstnání a v Českém Těšíně pomáhá s výchovou mladých hráčů.
