Článek
O vašem návratu do Edenu se sice spekulovalo už dlouho, přesto překvapilo, jak rychle jste se rozhodl...
Já se rozhodl už před půldruhým měsícem, protože dozrál vnitřní pocit, že v Anderlechtu to dál nepůjde. Musel jsem ale počkat, zda klub neuplatní opci zakotvenou ve smlouvě. Teď se vyjádřili, a protože Slavia má o můj návrat zájem, nebylo co řešit.
Jste i v tomto směru asi vzácnou výjimkou, neboť většina fotbalistů se snaží natáhnout si zahraniční angažmá co možná nejdéle. A vy jste přitom nabídky na transfer do jiných belgických klubů měl...
Antverpy a Cercle Bruggy mně skutečně smlouvu nabízely, ale vzhledem ke kvalitě belgické ligy mě angažmá příliš nelákalo. Chtěl jsem se vrátit domů a když jsem se dohodl i s trenérem Jarolímem, už mě v Belgii nic nedrželo.
To u Daniela Zítky, s nímž jste hrál v jednom mužstvu a s jehož rodinou jste se hodně přátelili, asi moc veselo nebylo...
Po sedmi letech jsme je vysvobodili ze samoty, v níž v Bruselu žili, neboť jsme se hodně navštěvovali a i děti se navzájem přátelily. Teď si budou muset zase zvyknout. Ostatně, Dan už nějaký čas věděl, že se chci vrátit.
Před půldruhým rokem jste do Anderlechtu odcházel, když měla Slavia k titulu a cestě do kvalifikace o Ligu mistrů teprve nakročeno, letos se vrátíte, když se bude další ligový primát slavit.
Strašně se těším, protože beru návrat do Edenu jako velkou fotbalovou výzvu. Nový stadión, další titul a navíc boj o Ligu mistrů, to všechno mé těšení na sešívaný dres jen umocňuje. Ve Slavii jsem prožil tři nejkrásnější roky života, ale teď je její síla docela jiná.
Mluvíte o Slavii tak nadšeně, jako byste chtěl co nejrychleji vyhnat vzpomínky na půldruhého roku trvající belgické angažmá z hlavy...
Ale to vůbec ne. Hodnotím ho naopak kladně, protože zahrát si v klubu, jakým je Anderlecht, představovalo obrovskou zkušenost. Jen poslední půlrok nevyšel...
Proč? Trenér vás už nechtěl? Dával vám najevo, že s vámi nepočítá?
Prvních šest měsíců bylo báječných, neboť jsem pravidelně hrál, jediný zápas nevynechal a i góly dával. Jenže pak jsme se nedostali ani do Ligy mistrů, ani do Poháru UEFA a nastaly trable. Hlavně proto, že klub nakoupil sedm nových hráčů, kteří si všichni mysleli, že musí hrát. Najednou nás bylo v kabině sedmadvacet, což bylo pochopitelně na škodu.
Rivalita, napětí, vzájemná nevraživost?
Samozřejmě, protože z představ o pohárové Evropě nebylo nic a zůstala nám jen belgická liga. A tolik hráčů na jednu soutěž, to přece jen bylo moc. A mě ke všemu začaly pronásledovat svalová zranění, takže jednou jsem musel nuceně odpočívat měsíc a podruhé dokonce půldruhého.
Letošní jaro zmar asi jen dovršilo, protože v sestavě Anderlechtu jste se objevoval už jen minimálně.
V prvních třech kolech jsem se na hřiště vůbec nedostal, pak jsem přece jen dostal šanci. Vstřelil jsem dokonce branku, která otočila utkání, takže jsem věřil, že zase začnu pravidelně hrát. Do sestavy jsem se sice pro následující zápas dostal, jenže před půlí jsme prohrávali a trenér mě vystřídal. Špatně hrálo sice celé mužstvo, ale odnesl jsem to já. Natrvalo, protože o místo v sestavě jsme se prali čtyři a já už další příležitost nedostal.
Alespoň budete z Belgie odcházet s pocitem, že jste v dresu Anderlechtu dal svůj stý ligový gól a prostřílel se do společenství Bicana a spol. v Klubu kanonýrů...
Z toho jsem měl samozřejmě obrovskou radost, protože figurovat mezi tak elitními kanonýry pro mě moc a moc znamená.
Od podzimu budete moci ve slávistickém dresu přidávat další a další branky. Kolik jich plánujete?
To si vůbec netroufám odhadovat, protože pro mě bude hlavní, že budu zpátky.
Uvědomujete si ale, že návraty legionářů bývají většinou moc a moc těžké?
Já jsem vděčný už za šanci se do Edenu vrátit. Udělám všechno, abych Slavii pomohl a byl jí něco platný. Na hřišti i třeba v kabině, když se na trávník nedostanu.
Už máte naplánováno, kde se v Edenu objevíte poprvé?
V Belgii končí nejvyšší soutěž 17. května a hned poté balíme a vracíme se do Čech. Poslední ligový zápas v Edenu proto stihnu a přijdu mančaft povzbudit a blahopřát mu k titulu
