Článek
Měla to být manifestace jejich síly a klubové věrnosti. Alespoň to si slibovali, když se navzájem prostřednictvím internetu svolávali, aby vpodvečer dorazili k bráně číslo dvě a tam své Slavii fandili.
Deset minut před zahájením pondělního ligovéh duelu s Příbramí jich však přešlapovaly před tribunou stěží tři desítky. Čtveřice fotbalových žónglérů, která to s balónem skutečně uměla a pár ekvilibristických kouzel, jimiž by docela určitě pobavila i vyprodané tribuny, mezi nimi. Takhle ocenili jejich kumšt jen dva důchodci klábosící na chodníku a zvědaví, zda se snad zase nestrhne nějaká mela.
Hardyho zklamal nezájem
Samo sebou že se nestrhla. Už proto, že policisté byli zpočátku ve výrazné převaze. Ti v autech a pomalu i ti na koních, kteří ve dvojicích objížděli stadion a dohlíželi, aby k žádným nepřístojnostem nedošlo. Dokonce i čtyři členové policejního antikonfliktního týmu k bráně číslo dvě dorazili. Pochopitelně že také zbytečně...
Hasiči na stadiónu v Edenu při utkání Slavie s Příbramí žádnou práci neměli.foto: Právo/Milan Malíček
„Tedy, čekal jsem, že nás budou aspoň tři tisíce,“ rozhořčoval se udělaný slávistický fanoušek s šálou zastrčenou za pasem, kterého ostatní titulovali Hardy. Nakonec byl rád, že se čtvrt hodiny po zahájení střetnutí alespoň dvě stovky nejvěrnějších příznivců u brány sešikovaly.
V klidu a pokoji, bez toho, aby se pokusili na drátěný plot zaútočit, nebo ho snad přelézt. „Kdo dá padesát, dostanu ho dovnitř. Se zárukou,“ žertoval jeden z fanoušků a ostatní se pobaveně zasmáli. Eden byl uzavřen až příliš neprodyšně, než aby se dalo dovnitř proniknout.
Reportáž jako od Laufra
A tak daleko větší úspěch měl jiný ze slávistických příznivců, který vylezl na betonovou podestu kolem jednoho z ocelových sloupů a mohl si zahrát na novodobého Josefa Laufra. Tedy když míč zrovna vletěl do průzoru pět krát deset metrů, do něhož dohlédl a mohl tudíž dění na trávníku komentovat.
Však to byl on, kdo ostatním ohlásil, že Slavia právě vstřelila první gól a dav čítající dvě stě hlav začal nadšeně skandovat: „Slavia, dejte gól, šampióni pojďme do toho!“ Poprvé, podruhé, potřetí...
Alespoň trochu radosti si pospolu v těžkých dobách, které na jejich milovaný klub dopadají, užil, dokonce i šálami, vlajkami a sešívanými dresy si mohl zamávat. V naprostém poklidu, takže i táta s dvouletým mrnětem posazeným na ramenou a samo sebou navlečeným do červenobílého trika nemusel mít o svého malého potomka sebemenší strach,
