Článek
Když vyšetření potvrdilo, že vaz je znovu přetržený a čeká vás další operace, neměl jste chuť s fotbalem skončit?
A víte, že ne? Mnohem nešťastnější jsem byl po tom prvním zranění v březnu. Při druhém bylo nejhorší, když jsem upadl na trávník a ucítil známou bolest. Hned mi bylo jasné, co se stalo. Představa dalšího půl roku bolesti, dřiny v posilovně, na kole a v terénu byla šílená. Přesto jsem hned věděl, že do toho půjdu znovu. Ještě si musím splnit přání.
Jaké přání?
Moc se těším, až dám gól na Bazalech. Když jsem se loni vrátil, dal jsem tři, ale všechny v zápasech venku. Chci znovu zažít to štěstí, když dám doma gól, radost, když vyhrajeme zápas. To nejde koupit, ke splnění takového přání vám nepomůže ani fůra peněz. Měsíc po druhé operaci jsem potkal kamaráda a ten mi řekl: Svěrky, já a spousta dalších se šíleně těšíme, až dáš na Bazalech gól. Stál jsem před ním s berlemi a měl jsem vlhké oči. Pořádně mě to vzalo. Slíbil jsem mu, že to dokážu.
Myslel jste i na to, že pokud definitivně skončíte, tak budete muset vyřešit, čím se budete živit? Nebo máte našetřeno dost peněz ze zahraničních angažmá?
Všechny peníze se dají utratit (usmívá se). Netvrdím, že mám tolik, abych už nic nemusel dělat, kdybych dneska s fotbalem skončil. Nějaké peníze, co jsem vydělal, jsem ale investoval. Doufám, že dobře.
Takže o rodinu už je postaráno?
O rodinu se postarám za všech okolností, a kdybych přece jen musel teď skončit, tak bychom nestrádali. To ale není téma, které nosím v hlavě. Důležitější jsou výzvy, pocity, touhy, které jsou ve mně. Kdybych musel skončit, tak by mě mrzelo, že jsem mohl nějaké peníze ještě vydělat, to ano, ale daleko víc by mě mrzelo, že už nezažiju radost z vyhraného zápasu. Pocit štěstí, když dám gól. Momentálně to je pro mě víc než ty peníze.
Neuspěchal jste návrat na hřiště? Nebylo rozumnější začít hrát až v jarní části ligy?
Řekla mi to spousta lidí. Prý jsem se měl vykašlat na dva poslední podzimní zápasy. Možná jsem opravdu mohl ještě počkat, ale to už nikdo nevrátí. Je těžké odolat a oddalovat návrat, když všichni kolem čekají, kdy už začnete hrát, a vy sám se cítíte dobře. Jsou to prostě jenom kdyby. Stejná, jako když se o mně říká, že kdybych víc trénoval, tak bych ve fotbale dosáhl víc.
A není to pravda?
Možná jsem opravdu mohl dosáhnout víc a hrát za ještě lepší kluby než Mönchengladbach a Sochaux. Ale taky jsem v životě mohl dokázat míň nebo vůbec nic. Například kdyby mě taková zranění potkala ve dvaceti, když jsem šel hrát do Německa, nebo později do Francie. V tom jsem měl štěstí.
Jak se chová operované koleno?
S rehabilitací jsem začal později, protože doktor Boglevský mi naordinoval pevnou ortézu. Když cvičím, tak pozoruju, že koleno je jiné, lepší, než bylo po první operaci. Ve stejné fázi jsem ho tolik nenarovnal, ani neohnul. Už brzy budu moct začít jezdit na kole.
Poznáváte v nouzi přátele?
S úlevou můžu říct, že ano. Hodně lidí mi vyjadřuje podporu, což na mě účinkuje. Ale i v mém případě platí, že nejsilnější oporu mám v rodině. Když přijdu domů a tam na mě čekají čtyřletá Nina a pětiměsíční Isabel, smějí se a Nina žadoní, abychom si šli spolu hrát, jsem rázem bez starostí, bez bolesti, jsem šťastný chlap.
Nemáte sklony dcery rozmazlovat?
Přiznám se, že ano. Manželka mi dává kvůli tomu občas sodu. Maličká Isabel si ještě neumí o nic říct, ale Nina už ano a Jana se zlobí, že jí všechno dovolím. Ale snažím se polepšit. Po Vánocích jsme byli v obchodě a Nina byla okouzlena dalšími barbínami. Vysvětlil jsem jí, že musí mít ráda ty panenky, co má, a že je potřeba, aby se o ně hezky starala. No a koupili jsme omalovánky.
Dvakrát urvaný vaz ve stejném koleně v jednom roce nebyla jediná rána osudu, se kterou jste se musel vyrovnat. Připomínkou té nejkrutější je závazek vytetovaný na vaší pravé paži: Maxim navždy v mém srdci.
Byla to strašná rána. Měli jsme nachystané jméno Maxim, celou výbavičku a deset dnů před porodem lékaři zjistili, že chlapeček už nežije. Jana pak porodila mrtvé dítě. Dodnes nevíme, co se stalo, akorát nám řekli, že došlo k náhlému úmrtí. Manželka se s tím strašným osudem srovnávala u rodičů, já se snažil od toho odpoutat fotbalem v Mönchengladbachu. Maximovi by teď bylo sedm let.
Jak jste prožívali období manželčina těhotenství, než se narodila Nina?
Bylo těžké, těžší samozřejmě pro Janu. Ať chcete, nebo nechcete, nezbavíte se myšlenek, aby se neopakovalo neštěstí s Maximem. Když přišla na svět zdravá holčička, ohromně se nám ulevilo.
Vraťme se ještě k vašemu návratu z Francie do zadluženého Baníku. Byl to vůbec krok správným směrem?
Když jsem se vracel, měl jsem jinou představu, jak to bude fungovat. A to jsem nemohl tušit, že si dvakrát přetrhnu vaz. Takže krok to asi nejšťastnější nebyl. Ale nelituju toho, protože jsem se chtěl vrátit domů.
Pořád hrozí, že Baník bude muset na Bazalech skončit, a kdo ví, jestli kvůli obřím dluhům neskončí úplně.
Mrzí mě, co se s klubem stalo a jak na tom je. Vím, že jeho záchrana je běh na dlouhou trať. A ještě víc mě mrzí, že návrat do Baníku mi často vyčítají lidé, kteří za mnou chodili pro lístky na zápasy, když se Baníku dařilo. Teď se k němu točí zády, odepisují ho, jeho osud jim je fuk. To je česká specialita.
Věříte, že na Bazalech se všechno v dobré obrátí?
Ano, věřím, že noví majitelé Libor Adámek s Petrem Šafarčíkem boj o záchranu Baníku a Bazalů zvládnou. Že najdou pomoc u zastupitelů na radnici, u podnikatelů, ve firmách na Ostravsku. Že do tří, čtyř nebo pěti let bude Baník zase zdravý a silný klub. Ještě bych rád něco dodal o bývalém majiteli Tomáši Peterovi.
Povídejte...
Nevěřím, že zpustošit Baník byl jeho záměr. Zpočátku mu mnoho věcí vyšlo, určitě neměl špatné úmysly. Chtěl rychle vybudovat velký klub a rovnat se Spartě, chtěl hrát s nejlepšími jako rovný s rovným. Že to nevyjde, poznal asi pozdě. Z malých dluhů byly brzy velké a pak ještě větší. Zůstala po něm spoušť.
