Rubriky:

1. liga

Nebyl jsem vzorňák, vzpomíná Štajner na dětství, kdy dělal lumpárny v Senohrabech

19. března 2013 13:41 - Liberec

Pouhých 153 minut čekal Jiří Štajner na stý gól. Poslední dvouciferný zásah si připsal v prvním jarním kole proti Jablonci, v sobotu vstoupil do Klubu ligových kanonýrů trefou na hřišti Slavie. Liberec však prohrál, a tak měl pětatřicetiletý útočník k oslavám daleko.

 

Petr Hloušek, Právo

Jste rád, že čekání na stou ligovou branku nebylo dlouhé, nebo převažuje zklamání z první jarní prohry?

Jedinou radost mohu mít jen z faktu, že jsem mezi vyvolené vstoupil na hřišti Slavie, kde jsem s vrcholovým fotbalem začínal. Alespoň se mi bude dobře pamatovat. Ale že bych měl důvod slavit, to rozhodně ne.

Dva předešlé zápasy jste vyšel naprázdno. Tížila vás vidina Klubu ligových kanonýrů?

Vůbec. Já nad hranicí stovky gólů nepřemýšlel. Každý kolem mi někdo připomínal, že jsem blízko. Hlavně kluci v kabině hlavně, abych měl na paměti, že zaplatím. Ale já se nestresoval.

Co pro vás hranice sta gólů znamená?

Abych řekl pravdu, nic výrazného. Neberu to jako pokoření nějaké magické hranice. Nikdy jsem nepřemýšlel v duchu: Musíš dát sto gólů, nešlo o metu, k níž bych se upínal.

Vnímáte Klub ligových kanonýrů jako hodně prestižní záležitost?

Je hezké, že budu někde zapsaný v pořadí gólů i po smrti. Ale momentálně stovku nijak intenzivně neprožívám. Je však možné, že za pár let bude můj názor jiný.

Napadlo vás během podzimu, kdy vás na dlouhé týdny vyřadila plicní embolie, že se stovky nedočkáte, protože je s kariérou konec?

Vůbec ne. Já jsem věřil, že budu dál hrát, ale na góly v daný okamžik člověk nemyslí.

Máte i po letech před očima první ligový gól?

Jasně. Byl v libereckém dresu proti Opavě. Po rohovém gólu Martin Jiránek vracel míč před branku a já hlavou skóroval.

Vybavují se vám ještě úplné začátky v Senohrabech?

Byl jsem tam do třinácti, vzpomínám jen v dobrém. S tehdejšími spoluhráči jsem chodil do školy, měli jsme skvělou partu. A při fotbale jsme dost vyhrávali. Ale jen jeden z kluků se prosadil. Byl myslím v divizi, možná v třetí lize. Jinak nikdo nehrál ani krajský přebor.

Je dnes snadnější prosadit se ve srovnání s dobou vašich začátků?

Určitě. Je jednoduší uspět v Česku, ale ti kluci se následně těžce prosazují v zahraničí. Tehdy, když někdo byl hvězdou doma, neměl problém se chytit v pohodě do základu v bundeslize nebo kdekoliv venku. A nešlo přitom o béčková mužstva. Dnes, pokud jste dobří v Česku, jste rádi za Turecko. A tam stejně nehrajete. Kvalita české ligy klesla hodně.

Vyprávíte mladým v Liberci, jaký byl fotbal v dobách vašich začátků?

Vůbec. Když si vybavím dobu, kdy mi bylo osmnáct, dvacet... Mladí by vůbec nevěděli, o čem mluvím. Svět je dnes úplně jiný. Kluci mají počítače a tisíc dalších možností co dělat. My jsme měli v létě fotbal a kolo, v zimě brusle, boby a hokej. Ve městě to možná bylo trošku jiné, ale pro nás byla fotbalová meruna v letních měsících vším. Hodně jsme dělali blbosti na kole. V zimě jsme hráli na rybníku hokej, sáňkovali.

Mladí mají dnes spoustu možností, jak se rozptýlit. Jaký jste byl jako malý vy?

Nebyl jsem úplně problémový. Já byl pořád venku, s partou jsme pořád vyváděli kraviny. Já většinou vyloženě za nic nedostal, ale blbostí jsme se nadělali fůru. Házeli jsme sněhové koule na projíždějící auta, plivali jsme na ně. Určitě jsem nebyl žádný vzorňák (směje se).

Jak jste zvládal drobné lumpačení, fotbalové povinnosti a školu?

Do sedmičky jsem hrál jen ve volnu, tréninky byly jednou v týdnu. V osmičce jsem začínal ve Slavii, to jsem neměl odpolední vyučování.

Řešil jste někdy, že vaše kariéra mohla být dál, pokud by váš fotbalový růst začal už od první třídy ve velkém klubu?

Nikdy. Bylo mi třináct, když jsem začínal ve Slavii, ale celé roky v Senohrabech jsem byl stejně každý den od jara do podzimu na hřišti. Jen na nás každý den nedohlížel trenér.

Pomohla vám během let ve vrcholovém fotbale povaha flegmatika a současně velkého hračičky, který má rád balón?

Bezstarostnost člověku pomůže ve vypjatých situacích, možná jsem neměl na hřišti velké nervy. Což souvisí s tím hračičkou. Já byl takový od mládí. V Senohrabech jsme mastili fotbal na jednu branku, deset kluků na plácku. Obehrávali jsme se i se staršími, člověk se musel umět prosadit. Možná jsem to v sobě měl a měl trošku více talentu než ostatní.

Mohl jste něco od vstupu na nejvyšší scénu udělat jinak?

Spoustu věcí, spoustu (usmívá se). Ale ničeho nelituji. Měl jsem a ještě mám pestrou kariéru. Myslím, že každý by udělal v mládí něco jinak. Každý má svoji cestu. Možná jsem ji měl těžší než někdo jiný, ale mohl jsem si za to sám.

Nechyběla vám v rozhodujících chvílích větší zarputilost?

To ne, zarputilost ne. Trénoval jsem pořád. Prostě jsem si žil pořád svůj život, jak žili moji vrstevníci na vesnici a já nebral v potaz svoji profesi. Někdy se to trošku křížilo (usmívá se).

Srážela vás touha, že jste chtěl být dlouho s bývalými parťáky z vesnice?

Měl jsem takový život rád. To se změnilo až odchodem do Německa, kdy se zpřetrhaly vazby.

Když se ohlédnete za fotbalovými sezónami, chybí něco k úplné spokojenosti?

Titul s Hannoverem se dal těžko vyhrát. Ale nespadli jsme (směje se). A byl velký úspěch, že jsem tam vydržel osm let. V Česku mám z klubového hlediska všechno. Tři tituly, pohár. V Německu bylo náplastí na absenci pohárů, jak mě fanoušci měli rádi. Manželka mi vždy líčila, jak lidé na tribunách mají rádi Štajnera. Bylo to poznat i ve městě.

Radek Malina, Sport.cz, Právo

Zrušit


Časová osa: 1. liga

Filtr článků - 1. liga


Podsekce:

       
  • Souhrn
  • Výsledky
  • Kalendář
  • Tabulky

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..