Švejdík: Hráči se za mentálního trenéra stydí

Začal jsem už před třemi roky. Spolupracoval jsem s Radkem Šefčíkem ze Slovenska. Výhodou mentálního koučinku je, že nemusí probíhat jen prostřednictvím osobního kontaktu. Telefonovali jsme si a byli ve spojení přes internet podle potřeby a časových možností.

Dostal jsem na něj doporučení od kamaráda, který působil pod Tatrami. Navíc jsem mu věřil i proto, že spolupracoval s tenistou Tomášem Berdychem. I když netuším, jestli jsou ve spojení pořád. Ale rozhodně měl trénink kvalitu. Lidí, kteří se označují jako mentální trenéři, je hodně. Ale skutečně kvalitních je málo.

Při přípravě na zápas jde o způsob chování na hřišti, reakci na situaci, když uděláte chybu. Jak se koncentrovat a uvolnit, jak poté relaxovat, analyzovat zápas nebo situace na tréninku. Je toho strašně moc.

Spolupracovali jsme tři roky, teď pár měsíců ve spojení nejsme. Načerpal jsem hodně informací, které se momentálně snažím vstřebat a uplatnit, což je nejtěžší.

Je vidět, že náš kouč má s mentálním tréninkem zkušenosti, dokáže nenuceně ovlivnit hráče v kabině i na hřišti. Jeho přístup jsem zatím nezažil od žádného jiného trenéra. Všichni v kabině to kvitujeme, máme z toho dobrý pocit.

To ne, ale nabídl nám, že pokud chceme, můžeme ho využít. Je na každém, jestli ho kontaktuje.

Spíš jsem se změnil jako člověk. Jinak řeším situace, jinak se chovám. Vyspěl jsem rychleji. Když se tak rozhlédnu kolem, myslím, že by to potřebovali všichni lidé.

Je pravda, že využití mentálního trenéra v kolektivním sportu je složitější. Plno hráčů nechce přiznat, že s někým takovým spolupracují. Stydí se za to.

Když se v Česku přiznáte, většina lidí řekne: Potřebuješ mentálního kouče? Ty jsi na hlavu! Máš problémy! Nezvládáš svoji práci! Jenže jde o normální věc. V zahraničí dokonce zcela běžnou a v Americe nejen mezi sportovci, ale i v normálním životě. Je to tam rozšířenější než v Evropě.

Mám-li být upřímný, tak jsem o tom radši moc nemluvil (směje se). Vím, že řada hráčů ve Spartě s mentálním koučem pracuje. Je to ale osobní věc. Každý se chce zlepšit, posunout se dál. Ale nechce se svěřovat. Jde o know-how každého jednotlivce.

V tamní lize má každý tým mentálního trenéra, nikdo se nad jeho přítomností nepozastavuje. Je to o vyspělosti lidí. Každý má jiné vzorce chování. Plno hráčů by chtělo služeb mentálního kouče využít, ale stydí se před okolím.

Kdyby mi bylo dvacet, tak bych o tom otevřeně nemluvil. Tehdy jsem hodně dal na názory ostatních. Řešil jsem, co si o mně veřejnost myslí, co si o mně lidé v okolí povídají. Ale dneska už se soustředím na sebe, abych byl úspěšný. Plno lidí se mnou nemusí souhlasit, ale je mi to jedno.

Je pravda, že by to moc lidí nahlas neřeklo. Ale mám zkušenosti, které jsou k nezaplacení. Proto si všeho vážím. Dokonce jednou z mých myšlenek, na co se vrhnout po kariéře, je mentální koučink. Potřebujete k tomu certifikát, který ale nezískáte bez předepsaných zkoušek. Tudíž záleží jen na mně, na mých znalostech.

Všichni kolem mi říkají, že ve třiceti nejsem nejmladší. Ale já jsem dva roky sportovního života ušetřil díky vážnému zranění. Pokud se o sebe budu dobře starat, můžu hrát ještě dlouho. Tohle je věc, o které nepochybuju.