Hlavní obsah

Snad mi sparťané angažmá ve Slavii odpustí, doufá Straka

Karel FeltPrávo

Trenér František Straka (54) se vrátil do Gambrinus ligy. Opět jako trenér záchranář. Tentokrát sedí na lavičce Příbrami. „To je osud,“ tvrdí a krok za krokem stoupá s týmem tabulkou. Ve své kariéře lituje jedině vstupu do Slavie, což pro něj byla krutá lekce. Poučil se a věří, že mu sparťanští fanoušci odpustí...

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Trenér Příbrami František Straka.

Článek

Nemohu začít jinak, že nejbližším zápasem. Za pár hodin vás čeká zápas s Plzní, do něhož nesmějí nastoupit Hájovský, Trapp a Wágner, kteří hostují v Příbrami právě z Viktorie. Jak moc to hatí vaše plány na prodloužení série bez porážky?

Samozřejmě, že mě to mrzí a tyhle dodatky smluv nechápu. Když někoho pustím na hostování, tak ho v tu dobu nepotřebuji. Spíš by bylo zajímavější ty hráče vidět. Pro nás to je určitě ztráta, ale i za této situace chceme uhrát s Viktorií co nejlepší výsledek. My můžeme jen získat, pro nás jsou klíčové jiné zápasy.

Užíváte si přízně příbramských fanoušků, kteří vás nevyhánějí, ale milují?

Je to moc příjemné. Navíc jsme získali víc bodů, než se čekalo. Příbram je malý rodinný klub, kde mám klid na práci. Maximálně spokojený jsem i s přístupem kluků k tréninkům a zápasům. Pochopitelně na té herní nadstavbě musíme ještě zapracovat. Cítím se tu ale výborně a jsem za šanci vděčný.

Co musí udělat trenér jako první, když vezme angažmá v klubu, který se potápí na konci tabulky?

V první řadě si musí udělat obrázek o mančaftu. Jak na tom jsou hráči po fyzické i psychické stránce. Kolikrát v mužstvu kvalita je, ale neprojeví se, protože hráči si nevěří. V Příbrami byli kluci psychicky hodně dole. Není divu. Když jste od prvního kola na sestupových příčkách, logicky se to na psychice podepíše. Nejprve jsem pracoval na tom, aby kluci zvedli hlavy a věřili si. Musel jsem také najít hráče, kteří mají v těžké situaci nejlepší formu a poskládat z nich sestavu. Důležité je, aby na hřišti prodali to, co umí. K tomu je třeba i štěstí.

Ono to zní jako klišé, když se řekne „zapracovat na psychice“, ale právě v tom je nejspíš základ úspěchu. Zkuste ten pojem rozklíčovat?

Na to se těžko odpovídá, protože tuhle schopnost musí mít člověk v sobě. Jako hráč jsem nikdy nic nevypustil, šel jsem až na samotnou hranici. Fotbalem jsem žil a žiju pořád. Tohle je třeba probudit v hráčích. Ti si musí uvědomit, proč tu jsou, za koho kopou, vzbudit v nich vztah ke klubu. Nesmějí z nich být žoldáci, kteří jen vezmou peníze a tím to pro ně končí.

Chápou to hráči?

Hráči se musí především naučit mezi sebou komunikovat, vytvořit opravdový tým. V Příbrami se mi po příchodu zdálo, že mužstvo je rozdělené na skupinky - starší, mladší a ti co nehrají, a cítí se ukřivdění. Musel jsem je všechny skloubit v jeden tým, aby každý cítil, že i když nehraje, je pro něj důležitý. Nikdy jako trenér netušíš, kdy koho budeš potřebovat. Tohle je moje filozofie. Kamkoliv přijdu, snažím hráče nastartovat, aby vytvořili tým, který táhne zajeden provaz. Společně se radujeme z vítězství a smutníme z porážek.

To se vám daří. Spočívá vaše autorita u hráčů v tom, že vás berou jako bývalého vynikajícího stopera a tudíž svého kolegu, nebo jako trenéra - motivátora?

Respekt u hráčů musí být přirozený, nevynucený, protože ten nemá váhu. Mám se o co opřít. Jsem hrdý na to, čeho jsem dosáhl jako fotbalista, ať vezmu třeba tituly ve Spartě nebo čtvrtfinále mistrovství světa s reprezentací, ale prosadil jsem se i v bundeslize. Všechno jsem si vydřel sám, protože já toho talentu moc neměl. Úspěchy jsem měl i jako trenér. S Teplicemi jsem vyhrál domácí pohár a dařilo se nám v Poháru UEFA. Pohár jsem získal v další sezóně na lavičce Sparty. Hráli jsme Ligu mistrů a podílel jsem se na titulu, než jsem byl nahrazen Jaroslavem Hřebíkem.

Hráči si chválí, že s nimi žijete, jste jedním z nich. Kde je hranice, kam už nesmějí a jak si ji hlídáte?

Tu si nemusím hlídat. Mezi námi panuje vzájemná důvěra, sám udělám i nějakou legraci, ale hráči cítí, kam až mohou. Jsem jeden z nich, ale v první řadě jejich trenér. Respektuji je jako fotbalisty i lidi a oni musí vědět, že tu hranici nesmějí překročit. Vychází to z přirozeného respektu. Když se hráči podívám do očí, okamžitě ví, která bije.

Stalo se vám někdy, že by hráč tu hranici překročil nebo třeba přišel na trénink a bylo na něm znát, že pil?

Nestalo a nepochybně bych toho hráče potrestal. Tohle prostě nesnáším a netrpím. Jedinečný v tomhle byl legendární trenér Václav Ježek. Byl k hráčům přátelský, ale všichni jsme věděli, kde je ta hranice, o níž jsme mluvili. A co se týká porušení životosprávy, několikrát zavřel oči, když jsme večer třeba oslavovali nějakou trofej a dopoledne to na nás bylo ještě znát a z nás cítit, ale bylo to výjimečné. Já takový ovšem nejsem.

Zmínil jste Václava Ježka. O něm se říkalo, že když křičel v kabině, třásla se okna. Umíte také zařvat?

V tomhle se snažím být jako on. Pan Ježek nás kolikrát pořádně zpucoval, ale nikdy nás neurazil. Umím zařvat, ale nikdy hráče neurážím. Tón volím podle situace a mentality hráče, s nímž hovořím. Poznám, kdy je třeba zvýšit hlas, a kdy je třeba mluvit s ním potichu.

Vy jste nikdy jako hráč neporušil životosprávu?

Také jsem si dal pivko, ale věděl jsem, kdy si to mohu dovolit.

Váš pověstný tataráček je jen zpestřením nebo patří k vašim taktickým metodám?

Napsalo se o něm už mnoho, dokonce jsem si přečetl, že ho dávám hráčům v den zápasu. Nesmysl. Jedině před zápasem. Ze zdravotního hlediska je tatarák úžasná věc. Když si hráč dá den před zápasem jeden toustík nebo topinku, je neškodný, spíš pomůže. Tataráček je i motivační složkou. Pokud si hráč dá v malé míře i jiné dobroty, nebo na vitamín B a minerály bohaté pivko, neškodí to. Ale musí vědět kdy, protože porušováním životosprávy škodí sám sobě a krátí si kariéru.

Vy jste hodně vnímán jako trenér záchranář, který po splnění úkolu jde dál...

V Příbrami mám smlouvu na dva roky a to je pro mne priorita. Tady se mohou soustředit na fotbal a ne řešit, co bude se mnou a s mojí rodinou. Po tom, co jsem zažil ve Slavii je to balzám.

Mezi sparťanskými fanoušky, vám hodně uškodilo angažmá ve Slavii. Kolikrát jste zalitoval, že jste šel do Edenu?

Člověk nemá litovat, toho co udělá... Já tu nabídku bral čistě profesně. Uznávám, že tento krok byl chybou. A dost draze jsem za něj zaplatil. Mrzí mě, že jsem zranil hodně sparťanských fanoušků... V Bibli stojí: „Odpouštěj a bude ti odpuštěno.“ Věřím a upřímně si přeji, aby mi odpustili.

Vadila vám víc nenávist slávistických fanoušků nebo nekorektní přístup vedení klubu, které dopředu hlásilo, že v Edenu skončíte?

Fanoušci mají na takovou reakci právo a upozorňoval jsem na to i Petra Radu, když šel do Slavie. On je na tom stejně. Od vedení klubu to ale byl absolutní zářez. Proč přivedlo trenéra, za kterým nestálo... Kdybych tohle tušil předem, ani bych o Slavii nepřemýšlel.

Dají se vztahy se sparťanskými fanoušky napravit a uměl byste si představit návrat na Letnou?

Každá rána se jednou zahojí, i když hodně bolí. Část sparťanů mi asi neodpustí nikdy. Ti, kteří budou chtít, mi odpustí. Co se týká návratu na Letnou, za stávající konstelace v klubu je to podle mne nereálné.

Jak vzpomínáte na svoji australskou štaci?

Moc rád, škoda, že jsem nemohl pokračovat. Půl roku jsem se učil žít v tropech, poznával nové lidi, absolutně odlišný životní styl. Smekám před jejich mentalitou. Oni jsou velice tvrdí sami k sobě, to je u fotbalistů často tím, že začínají v ragby. Kolikrát jsem je musel brzdit v jejich tréninkové aktivitě, aby sami sebe nepřetáhli. Na hřišti jsem krotil jejich nadšení pro hru. Zapomínali na taktiku a najednou jsem měl osm hráčů v soupeřově šestnáctce... Ale bral bych do mužstva Australana a tuhle štaci bych si rád zopakoval.

Máte nějaký svůj trenérský sen?

Každý začínající trenér sní o titulech, trofejích a velkých mužstvech... Ty sny mě už dávno opustily. Žiji v realitě a teď chci záchranou splatit důvěru, kterou mi v Příbrami dali.

Jsou ale nabídky, které se neodmítají. Čistě hypoteticky, vzal byste znovu reprezentaci, kterou jste vedl v jediném, zato vítězném zápase?

Michal Bílek postoupil na mistrovství Evropy, hrál čtvrtfinále a přesto je v nemilosti. My jsme v tomhle zvláštní národ. Někoho si oblíbíme a vynášíme ho do oblak a vzápětí ho zatratíme. Není důvod ho odvolávat. Tým pod jeho vedením ukázal v zápasech, v nichž o něco šlo, že má charakter, uspěl a stál vždy za koučem. To spojení funguje. Pokud by přišlo období, kdy by se dlouhodobě nedařilo, bylo třeba vyměnit trenéra a měl by přijít takový, který mužstvo probudí. Pokud bych byl osloven, určitě bych se tomu nebránil. Reprezentace se skutečně neodmítá. Ale podle mne to není aktuální a ani o tom ani nepřemýšlím.

Strakovy statistiky
Hráčská kariéra
1966/1977 Dynamo České Budějovice, 1977/1979 VTJ Tachov, 1979/1988 Sparta Praha, 1988/1991 Borussia Mönchengladbach, 1991/1992 Hansa Rostock, 1992/1996 Wuppertal SV, 1996/1998 Victoria Kolín n. Rýnem.
Reprezentace: 35 zápasů/0 gólů.
Úspěchy: 4x mistr ligy se Spartou 1984, 1985, 1987, 1988, čtvrtfinalista MS ve fotbale 1990.
Trenérské štace
2000/2002 Wuppertal (Německo, třetí nejvyšší soutěž)
2002/2004 FK Teplice (vítěz Poháru ČMFS, účast v Poháru UEFA)
2004 Sparta Praha (vítěz Poháru ČMFS, vyhozen z prvního místo a náskokem 11 b.),
2005 LR Ahlen (Německo, II. bundesliga)
2006 Viktoria Plzeň (záchrana v I. lize)
2006/2007 Wacker Tirol Innsbruck (Rakousko, předčasný odchod),
2007/2008 Dynamo České Budějovice (záchrana v I. lize)
2008 OFI Kréta (Řecko, nenaplnil ambice, odvolán)
2009 reprezentace Česka A (jediný zápas proti Maltě 1:0)
2009/2010 MFK Ružomberok (Slovensko, nezískal titul, odešel)
2010/2011 Fury North Queensland (Austrálie mužstvo přivedl na 4. místo )
2011 Arka Gdyně (Polsko, nezdařená záchrana)
2011-2012 Slavia Praha (zachránil I. ligu, ale byl vyhozen)
2013-? 1. FK Příbram (z posledního místa vyrazil za záchranou)

Reklama