Grande Paolo neměl konkurenci. Držitel Zlatého míče Nedvěd je v jedenáctce dvacetiletí

Posbíral všechny myslitelné individuální trofeje. Nejenže  v roce 2003 vyhrál vzpomínaný Zlatý míč France Footballu, ale doma se stal hned čtyřikrát nejlepším Fotbalistou roku, k tomu přidal šest primátů v tuzemském Zlatém míči a navrch byl korunován i Sportovcem roku, což se před ním ani po něm nikdy žádnému českému ani slovenskému  fotbalistovi nepodařilo.

A to není řeč o tom, že stejně vytrvale a pravidelně sbíral Pavel Nedvěd veškerá možné i nemožné pocty i během třinácti let, které strávil ve službách římského Lazia či poté turínského Juventusu. Nejlepší hráč východní Evropy, třikrát nejlepší cizinec Serie A, a jednou dokonce její nejlepší player, nejlepší záložník Ligy mistrů 2003, to je jen stručný výčet toho, co dokázal.

„Nikdy jsem na individuální ocenění moc nedal, vždy byl pro mne důležitější úspěch kolektivu. A bylo jedno, zda jsem hrál v Dukle či Spartě, v Laziu či Juventusu, nebo nastupoval za českou reprezentaci," bránil se Nedvěd při slavnostních ceremoniálech superlativům, jež se na něho snášely. A to přesto, že každé z trofejí si cenil, neboť dokreslovaly, jak velkou cestu prošel během kariéry lemované mistrovskými tituly se Spartou, Laziem i Juventusem, vítězstvím v někdejším Poháru vítězů pohárů v barvách Lazia či stříbrem a bronzem získaným s českou reprezentací na evropských šampionátech v roce 1996 a 2004.

„Jen s Ligou mistrů jsem si prostě netykal. Nebylo mi souzeno ji vyhrát, i když tehdy před deseti lety v Manchesteru jsme k tomu měli hodně blízko. Bohužel, beze mne.

Semifinále s Realem bylo asi nejnešťastnějším zápasem mé kariéry. Noční můrou, která mě provázela, protože jsem nikdy netajil, jak moc jsem toužil tuhle soutěž vyhrát. Už jako kluk, abych se pak pomalu v jedenatřiceti obyčejnou klukovinou sám o tuhle možnost připravil. Svou zarputilostí, dost možná i zbrklostí. Opravdu takovou tou klukovskou zbrklostí, kdy člověk nedomýšlí důsledky a jde jen za výhrou. A já za ní šel vždy a všude, protože mužstvo a jeho úspěchy pro mě byly vždy na prvním místě.

A já jich získal dost, i když nejen vítězství v Lize mistrů, ale třeba i v Poháru UEFA mně zůstalo odepřeno. S Laziem jsme k němu měli hodně blízko, ale na trojku v květnovém finále v osmadevadesátém v pařížském Parku princů od milánského Interu se také nevzpomíná dobře. Trochu paradox, že jsme o obě velké trofeje přišli v zápasech s italskými soupeři. Poprvé s Interem, podruhé s milánským AC.

Ale zase jsem vyhrál Pohár vítězů pohárů, italskou i českou ligu, pohár, mám stříbro a bronz z mistrovství Evropy s nároďákem. A k tomu navrch Zlatý míč a spousta individuálních cen v Itálii i doma k tomu. Až do sedmatřiceti jsem je přebíral, což pro mě bylo hodně zvláštní a překvapivé, neboť v tolika letech se už trofeje nevyhrávají. Krásné chvíle.

Nemohl jsem chtít víc, protože jsem se dostal někam, o čem jsem ani nesnil. Jel jsem vlastně nad plán. Vždyť kdysi pro mě představovala strop liga a reprezentace. Bylo by proto urážkou, kdybych z pusy vypustil, že mi něco chybí."

Dosáhl téměř na všechno, když se poslední květnovou neděli v roce 2009 v ligovém zápase Juventusu s Laziem loučil s kariérou. Přesto toužil přidat v úplně posledním utkání úspěšné kariéry ještě jeden zápis do historických statistik. Jeden jediný gól mu po 502 ligových duelech chyběl, aby pokořil hranici stovky ligových gólů, a vstoupil tak do vyhlášeného Klubu kanonýrů po bok největších šutérů v dějinách českého a československého fotbalu.

„Nemohl jsem mít všechno. Završit loučení i stým gólem, bylo by to jako nějaký film z Hollywoodu. Bonus navíc, na který jsem se samozřejmě dosáhnout snažil, ale prostě to nevyšlo.

Přitom i spoluhráči věděli, jak po sté brance prahnu, a moc si přáli, abych ji dal. Všichni do jednoho. Proto tolik přihrávek, proto tolik akcí a střel, které jsem na bránu Lazia vyslal. I proto jsem byl v posledním zápase kariéry neustále v permanenci. Musel jsem, když jsem při loučení s bianconeri oblékl dokonce kapitánskou pásku.

Alessandro Del Piero mně ji přenechal. Přiznávám, zaskočil mě tím. A také poctil. A navzdory tomu, že jsem ve fotbale prožil snad všechno, i trochu ztrémoval, byť on sám tvrdil, že jde o to nejmenší, co pro mě může udělat. On by toho ale udělal to odpoledne ještě víc. Dokonce k trestňáku mě pustil, což se už hodně dlouho nestalo. A kdyby došlo v utkání na pokutový kop, sám by mně snad míč do vápna donesl. I na penaltové exekuci jsme byli totiž domluveni, což u něho byla rovněž věc zcela výjimečná.

Nakonec jsem zůstal těsně pod vrcholem a hranici sta ligových gólů nepokořil. Ale v žádném slzavém údolí jsem neskončil, i když jsem se slzám neubránil. Nikoli nepokořená stogólová meta, neboť mně nikdy o vstřelené branky až tolik nešlo, protože stejnou radost jsem měl z přihrávek a ještě větší z výher a úspěchů mužstva, ale loučení s kariérou a pomyšlení, že při odchodu z trávníku mávám divákům už opravdu naposledy, představovalo mé slzavé údolí.

Ale krásné, protože je dobré končit, jako jsem skončil já. Tedy na nohou, a nikoli na kolenou. S pocitem, že jsem nikdy nezůstal stát na místě a nikdy nic nevzdal."

Fotbaloví fanoušci při hlasování o ideální jedenáctce uplynulého dvacetiletí na Nedvědovo krédo nezapomněli. Stejně jako nezapomněli na výstižnou Nedvědovu charakteristiku pronesenou velkým italským trenérským mágem Marcello Lippim, který Grande Paola přivedl za 1,6 miliardy korun z Lazia do Juventusu a tam ho po tři roky vedl

„Je to nejen velký fotbalista, který se stal po odchodu Zidana naším novým vůdcem,  je to i člověk s obrovskými lidskými hodnotami, k němuž chovám obrovskou úctu. On, ať bude dělat cokoli, bude to dělat dobře," pravil Lippi a Nedvěd jeho slova skutečně beze zbytku naplnil a dál naplňuje. I nyní, kdy ho rodina Agnelliů vlastnící Starou dámu jmenovala do správní rady a posadila do ředitelského křesla, aby vedl její klub k dalším titulům a triumfům.