Článek
Asi jste si vysnil loučení s vítězstvím a bez inkasovaného gólu. Jak vás naštvalo, že při vašem rozlučkovém duelu s Příbramí proti vám nařídil rozhodčí penaltu?
Asi byla, takže nemá cenu lkát. Soupeř dal branku a museli jsme dotahovat. Kluci naštěstí vyrovnali, takže to nakonec dobře dopadlo, protože jsme neprohráli.
Už máte jasno o budoucnosti?
Doufám, že moje působení v klubu nekončí. Chtěl bych se posunout k trénování gólmanů. Uvidíme, jak to bude.
Co vám bude z kariéry nejvíce chybět?
Asi ta parta. V Liberci byla vždycky výjimečná. I když jsme se viděli každý den, nezevšednělo mi to. A pak mi budou scházet oslavy po vítězství.
Připomeňte, s kým jste tvořil ve Slovanu brankářskou dvojici?
Na začátku jsem trénoval s Láďou Maierem a Tomášem Bártou. Pak následovali Tonda Kinský, Mára Čech, Zdeněk Zlámal, dále mladý Lukáš Zich, Martin Lejsal, David Bičík, Přema Kovář. Většina z nich byla před nebo i po angažmá v Liberci i v zahraničí. Nejvíc jsem kamarádil s Kinským, Čechem a Bičíkem.
Mrzelo vás, že jste se nestal na delší dobu týmovou jedničkou mezi tyčemi?
Záleží vždycky na trenérech. Snažil jsem se odvádět maximum. Zaskakoval jsem za Kinského, pak byl nemocný, střídali jsme se. Nejraději vzpomínám na Liverpool. Už cesta na stadión byla zážitkem. A při nástupu na hřiště nám běhal mráz po zádech. Atmosféra se nedá popsat.
Jak jste se cítil v závěru kariéry?
Člověk už věděl, kdy si má ulevit. Ale nebylo to tak hrozné, že bych potřeboval nějaké výjimky. Jenom se hůř vstává.
Neuvažoval jste o prodloužení smlouvy o rok? Třeba Jaromír Blažek je o pár měsíců starší než vy.
Jarda toho odchytal tisíckrát víc než já. Pořád je to kvalitní gólman a v Jihlavě je jedničkou.
