Článek
Stál na svém obvyklém místě. Na balkonu správní budovy a bedlivě sledoval dění na hřišti. V jeho těsné blízkosti postávalo hned několik tajemných mužů, na střeše pak hlídkovali odstřelovači. Situace tak trochu jako z akčního filmu...
"Musel jsem přistoupit na určitý bezpečnostní režim," přiznal s lehkým povzdechem šéf Marily. Pod bílým tričkem byly vidět obvazy, naštěstí jediná vzpomínka na hororový zážitek.
Ochranku si najal sám, policejní dozor odmítl. "Jsem zvyklý se starat sám o sebe. Policie mi sice ochranu nabídla, ale takhle se cítím bezpečněji."
Pistoli u sebe nenosí, protože prostě nemá zbrojní pas. "Ten mi sebrali před dvěma lety v souvislosti s mým údajným podílem na únosu italského bankéře. Sice se prokázalo, že to byla smyšlenka a věc naprosto vykonstruovaná, ale zbrojní pas mi už nevrátili," pokrčí rameny a lehce se pousměje. Jeho bodyguardi však ozbrojeni jsou. "Vždycky mám kolem sebe někoho, kdo zbraň má..."
Jak dlouho bude takhle žít, neví. "Nespíš do té doby, než získám dojem, že jsem já i moje rodina v bezpečí." Jedním dechem však dodá. "O svůj život se ale nebojím. To já ani neumím. Nakonec, když mě bude chtít někdo zabít, tak to udělá. Kennedyho taky zabili..."
Jeho případ řeší policie, nicméně i on rozjel vlastní vyšetřování. "Najal jsem si soukromou agenturu. Když po mě někdo střílí, tak mi to vadí a chci vědět, co, nebo kdo za tím je." A co by udělal, kdyby toho dotyčného našel dřív než policie. "Nechtějte po mě, abych vám to říkal. Stejně by se to asi nedalo napsat," usmívá se mnohoznačně.
Před jeho domem teď tedy čtyřiadvacet hodin hlídkuje ochranka. "Musel jsem obejít sousedy a říct jim, co se děje. I jich se to totiž svým způsobem týká. Že bych ale seděl rozklepaný doma, to rozhodně ne. Když mám chuť zajít si s kamarádama na pivo, tak klidně jdu..."
