Článek
"Bylo to šílené riziko. Chtěli po mně, aby mužstvo hrálo minimálně do pátého místa. Teprve po nástupu jsem ale zjistil, že půl roku nevyhrálo prakticky žádný zápas a je totálně rozložené. Byl to pro mně šok," řekl.
Petržela, kterého pro petrohradský klub získal bývalý kolega prezidenta Vladimira Putina z petrohradské radnice a nyní prezident Zenitu Vitalij Mutko, přiznává, že smlouvu podepsal, aniž znal podrobnosti. "V Rusku jsem byl předtím jenom jednou, v roce 1980. Jel jsem do neznáma a všechno spěchalo," vzpomíná.
Razantní nástup
Hned po svém nástupu udělal spoustu zásadních změn a nadělal si hodně nepřátel. Propustil osm hráčů, kteří se považovali za "bossy", změnil styl tréninku, způsob přípravy. "Vadilo mi všechno. Hráči na tréninku neběhali, ale jen chodili. Byli tlustí. Nerespektovali trenéra, chyběla jim kultura chování," kroutí ještě dnes nevěřícně hlavou. "Musel jsem udělat řez. Atmosféra byla velmi nepříznivá, špatně to nesli," vzpomíná. Dnes mu ale prý všichni dávají za pravdu.
Změnil toho hodně, ale zrušit "bázu", tedy tréninkovou základnu, která je v povědomí českých sportovců synonymem drilu a nejrůznějších zákazů, ho ani nenapadlo. "Je to špičkové tréninkové centrum, v němž máme všechno. Jídelnu, ošetřovny, sauny, apartmány pro hráče, klubovnu s obří obrazovkou," ukazuje zbrusu nový objekt postavený na břehu rybníka v březovém háji. "Když jsem viděl tu bázu, byl jsem nadšený. Něco takového v Čechách rozhodně není," vypráví s uznáním.
Hráče pro moderní fotbal hledal doma
Petržela si do Ruska přivedl asistenta Vladimíra Borovičku a čtyři české fotbalisty. "Chtěl jsem hrát moderní fotbal a neměl jsem pro něj hráče. Kde jsem je měl nakupovat? Těžko mohu angažovat někoho, koho neznám. Vzal jsem kluky, které jsem znal a kteří nebyli tak drazí." Všichni prý přišli klub dohromady asi na milion dolarů. "Hrají dobře, nedělají žádnou ostudu. Rozhodně se z Čech nekupuje žádné špatné zboží," dodává. "Samozřejmě bych chtěl třeba i Jarošíka, ale nevím, jestli bychom si ho mohli dovolit," říká.
Práce v Rusku Petrželovi rozhodně nepřipadá nebezpečná. "Nevím, proč se mně čeští novináři na to pořád dokola ptají. V Praze a Liberci je to možná s bezpečností daleko horší," říká. Zároveň ale přiznává, že vedení klubu na něj nasadilo ochranku, i když sám o to nestál. "Dělám, že nic nevidím."
Proti všem?
Jen s ruskými trenéry prý nemá zrovna nejlepší kolegiální vztahy. "Vláďa Vůjtek vyhrál v Rusku hokejovou ligu a oni si nepřejí, aby druhý Čech vyhrál fotbalovou. Jsem o tom stoprocentně přesvědčený. Ty úspěchy se jim moc nehodí. Vláďa mi ale přes noviny vzkázal, abych se nenechal zlomit a šel svojí cestou," říká.
Sám je teprve druhým zahraničním trenérem v Rusku. V Uralanu Elista před ním působil Boris Bunjak z bývalé Jugoslávie, ale prohrál, co se dalo, takže Petržela teď svým způsobem zachraňuje čest cizinců. "Rusové jsou velký národ a těžce nesou cizího vetřelce. Každý 'inostraněc' to tady má strašně těžké. Bere jim chleba, bere jim práci," říká. Brzy však podle jeho mínění mohou přijít další zahraniční trenéři. Zenit prý před jeho angažováním vybíral ze čtyř českých kandidátů.
Petržela je zatím v Petrohradu sám. Manželka Zuzana, která podniká a má v Liberci fitness club, se do Ruska nastálo nechystá. "Ona by chtěla, abych s ní byl pořád doma, a já bych nic neudělal," smiřuje se trenér s realitou odloučení. V odjezdu do Ruska mu ale nebránila, dokonce mu prý jako první řekla, aby nabídku přijal.
Doma má satelit, ale záměrně si na něj nedal české programy, zatímco hráči je mají. "Nutilo by mě to se dívat na ně. Já se ale potřebuji procvičit v ruštině," potvrzuje své profesionální odhodlání být ve své práci nejlepší.
Neví, kdy je výplata
Podle ruského tisku by měl dostat za tři roky asi milion dolarů. "Jsou tady ale i daleko lépe placení trenéři. Ale já nemám prakticky žádnou spotřebu," usmívá se. Dokonce prý neví, který den je výplata. Žádný volný čas nemá, nechodí do města ani za zábavou. "Neznám jinou cestu než na bázu a domů," pokrčí rameny.
K dispozici má Ford Mondeo i s řidičem a nový dům v řadové zástavbě na okraji Petrohradu. Vedení klubu mu vychází ve všem vstříc, koupil si jen nábytek, i když ani to nemusel. "Ložnici jsem si udělal stejnou jako mám doma," prozrazuje, že se mu přece jen trochu stýská.
Petrohrad vkládá do českého trenéra velké naděje. Fandí mu prý třetina města a jeho jméno je jako kouzelné heslo. Policisté promíjejí dopravní přestupky, kdy slyší, že novinář jede z rozhovoru s ním. On sám tvrdí, že i když se mu všechno, co si předsevzal, nepodaří, nebude z toho dělat žádnou tragédii. Navždy už mu zůstane vizitka prvního českého trenéra v ruském fotbalu. "Jsem tady jakýsi pokusný králík," uzavírá skromně.
