Článek
Jak koleno tři a půl měsíce po operaci vypadá?
Musím to zaklepat na zuby, je to dobré, koleno nenatéká, postupně přidávám zátěž. Pokud to vyjde, mohl bych ještě tady začít vyklusávat, pak bych přidal lehce balón. Ono to ale vypadalo dobře už před operací.
Před operací?
Asi týden po zranění mi spadl otok, dělal jsem prakticky všechno. Až se trenér Koubek smál, jestli vůbec na tu operaci půjdu. Pokud bych byl hokejista, asi bych na zákrok nešel, hokej se s tím dá hrát. Fotbal bohužel ne.
Pomáhají vám při rekonvalescenci předchozí zkušenosti?
Určitě ano, ovšem v devatenácti letech jsem byl ještě mladej janek, chtěl jsem být co nejdřív zpátky. Teď už se na to koukám jinak. Prošel jsem si tím, vím, že není kam spěchat. Jsem pokornější, opatrnější.
Žene vás dopředu možnost, že byste se mohl vrátit už na podzim?
Někdy se fyzioterapeuta Michala Rukavičky, který se o mě skvěle stará, ptám, kdy to s návratem zhruba vidí. Pokud bych měl zranění poprvé, mohl bych už za necelé tři měsíce hrát, já už to mám ale problematičtější. Největší riziko je mezi šestým a osmým měsícem, ale třeba to půjde dobře. Ovšem jak říkám, nějaký měsíc už mě nezabije, jestli budu hrát o pár týdnů dřív nebo o měsíc později, je jedno.
Připouštíte tedy i scénář, že začnete naplno až v zimě?
Může se to stát. Budu dál makat, nechám se překvapit. Nechci ale nic rvát přes koleno.
Navíc návrat do bývalé formy asi nebude hned.
Přesně. Strach z podvědomí poměrně rychle odezní, ale formu člověk nezíská po jednom poločase. Stačí, když stojíte tři týdny, a je to znát. A já nebudu hrát minimálně půl roku. V tréninku si můžete oddechnout, ulevit si, ale v zápase to fakt nejde. Pamatuju si, jak jsem tehdy v Ostravě prvně nastoupil po zranění. I když to byl jenom přátelský zápas, měl jsem v sedmdesáté minutě křeče.
Je to pro vás psychicky náročnější, že je to už podruhé?
Je to všechno o hlavě, člověk musí být silný, myslet pozitivně. Mám štěstí, že mi všichni kluci pomáhají, chodím za nimi každý den do kabiny. Ale taky si mě samozřejmě dobírají.
Povídejte.
Takové ty klasické připomínky, jako že jsem třeba teď do Rakouska přijel na dovolenou místo na soustředění. Ale to je normální, beru to s humorem. Kdo si něčím podobným neprošel, neuvědomuje si, že je to úplně o něčem jiném než strávit hodinu na hřišti a pak si zajít na kafe.
Vnímáte věci kolem týmu jinak?
Chodil jsem na každý ligový zápas, na každou přípravu před nimi. Přijde mi, jako bych byl v kabině pořád. Na tribuně je to ale strašné. Pamatuju se, jak jsme mohli pár kol před koncem v Teplicích skoro slavit titul, jenže za dvě kola zbyly z velkého náskoku jen tři body. To jsem trpěl jako zvíře. Už abych byl zase na hřišti.
