Hlavní obsah

Lafatovy problémy s játry, i o tom vypráví autobiografie letenského kanonýra

Praha

Snajpr je to k pohledání. Góly dává, kdy a jak se mu zachce, takže v lize na něho nikdo nemá. Žebříčkem nejlepších kanonýrů celé dlouhé historie československého, resp. českého fotbalu se dere vzhůru, už se prodral do první desítky a osmého Miroslava Wiecka, stejně jako legendárního kladenského Františka Kloze má na dohled. Je jen otázka týdnů, kdy David Lafata oba předstihne.

Foto: Sport.cz

David Lafata na samém začátku kariéry ještě v českobudějovickém dresu.

Článek
Fotogalerie

„Přiznám se, že vůbec nesleduji, kdo je v historických statistikách přede mnou a kolik gólů mi zbývá, abych dohonil ty nejlepší," říká David Lafata, jehož příběh přináší autobiografie z pera redaktora Práva Karla Felta, který se v říjnu objeví na knižních pultech pod názvem Kanonýr Lafi.

Jeden velký cíl exjablonecký a momentálně sparťanský kanonýr Lafata měl. „Chtěl jsem pokořit magickou hranici sta ligových gólů a vstoupit do renomovaného Klubu kanonýrů. Ke stovce jsem se upnul, a jakmile jsem na ni dosáhl, přestal jsem se o historický žebříček zajímat," přiznává Lafata v knížce, z níž přinášíme první ukázku. O Lafatových fotbalových začátcích na jihu Čech a peripetiích, které musel překonávat.

Sportovní novinář a publicista Karel Felt, redaktor deníku Právo, představuje kapitána AC Sparty Praha nejen jako vynikajícího fotbalistu, ale také jako šťastného a skromného otce, velkého dříče i vášnivého nimroda. Fotbalový kanonýr z jihu Čech má na svém kontě již přes 900 gólů. V roce 2015 vyhrál anketu Zlatý míč ČR a byl zvolen naším nejlepším fotbalistou za rok 2014.
Kniha vychází 22. října. Vydává ji nakladatelství Gutenberg. Lafatovy příběhy jsou na 216 stranách, doplněny o osm desítek barevných fotografií. Slavnostní křest se uskuteční před derby s Bohemians na Letné, autogramiáda ve fan shopu Sparty pak 29. října odpoledne.

"V pátém kole 26. srpna 2002 nastoupil ke svému jednatřicátému ligovému utkání. V Budějovicích hostoval ostravský Baník. „Bylo to krátce po velkých povodních. Hřiště bylo špatné, ale podařilo se ho dát do pořádku. Na Baník jsme vlítli a po necelé čtvrt hodině jsem se po rohu trefil hlavou. Měl jsem obrovskou radost. Konečně jsem dal gól v první lize! Jenže Baník srovnal. Ale po půl hodině jsem uklidil pravačkou míč do sítě podruhé, jeden z ostravských hráčů už ho z brankové čáry neodvrátil. Hned dvě trefy v jednom zápase! Byl jsem nadšený. Navíc jsme získali vítězstvím tři důležité body."

Na podzim stihl David v lize ještě další tři branky. Výbornými výkony na sebe upozornil i média a objevoval se v jejich sestavách kola. Spolu s Lumírem Sedláčkem byli s pěti trefami nejlepšími střelci mužstva. Zimní příprava byla v pohodě. V lednu odletěl s reprezentační jednadvacítkou na turnaj do Kataru. I začátek ligy byl povedený, na účet si připsal další dvě trefy. Ale pak přišel šok!

Po viróze na infekčním oddělení

Lékaři mu řekli, že s fotbalem musí skončit... „Měl jsem zvětšená játra a nikdo nevěděl proč... Nepil jsem, nekouřil. Nedal jsem si pivo, natož tvrdý alkohol. Jedl jsem zdravě, polykal vitamíny. Možná kdybych si nějaké pivko dal, tak by se to nestalo," zažertuje po letech.

„Bylo to někdy v březnu 2003. Vzpomínám si, že jsem dostal virózu a silný kašel, ale přechodil jsem to a šel hrát. To byla chyba, protože jsem si uhnal zápal plic. Bral jsem čtrnáct dní antibiotika a dostal se z toho. Šel jsem na kontrolu, která v podstatě měla potvrdit, že jsem v pořádku. Pro jistotu mi ještě vzali krev a já odjel domů. Jenže za hodinu mi zazvonil telefon. Byl jsem v šoku. Musel jsem se vrátit do nemocnice. Hned mě poslali na infekční oddělení. Tenkrát řádila nemoc nazvaná SARS, hodně se o ní psalo a mluvilo v televizi. Každý se jí bál. Krátce předtím jsem se vrátil s jednadvacítkou z lednového turnaje v Kataru. Co kdyby...," popisuje nejkrušnější chvíle svojí kariéry.

„Zavřeli mě na infekční oddělení. Lékař zkoumal moje pocity. Říkal, že mě musí bolet hlava, odpověděl jsem, že nebolí. Tak prý břicho. To mě také nebolelo. Že prý musím chlastat, to jsem kategoricky odmítl, stejně jako nařčení z kouření. Když mi řekl, že jsem musel brát nějaký doping, to už jsem se vážně naštval. Já a doping? Nesmysl! Nikdy jsem nic takového nebral. Když mi promačkával místo, kde jsou játra - do té doby jsem vůbec netušil, kde je v těle mám - , tvrdil, že mě tam musí bolet a píchat. Jenže mne tam nepíchalo ani nebolelo. Cítil jsem se zdravý. Doktor nevěřícně kroutil hlavou a prohlásil, že na fotbal mám zapomenout aspoň na půl roku, ale spíš navždycky. Zavřeli mě na pokoji. Bez kliky a se zamřížovanými okny. Jako v blázinci. A já si tak i připadal. Nic mě nebolí a jsem zavřený v tak nepříjemném prostředí. V hlavě mi pořád zněla ta věta, že na fotbal mám zapomenout. Přiznám se, že to byla muka a hodně jsem to obrečel. Dvaadvacetiletý chlap se má vzdát toho, co má tak rád."

A bylo hůř...

David prodělal spoustu vyšetření a nejrůznějších testů. Dostal bezpočet injekcí a spolykal spoustu prášků. „Z injekcí mám hrůzu a tehdy jsem jich dostal jako za celý život ne. Začal jsem z toho magořit. Neměl jsem na pokoji ani televizi, nesměly ke mně návštěvy. Kamila a rodiče za mnou chodili pod okno a mohli jsme na sebe jen mávat. Maximálně mohli přijít do místnosti, kde nás oddělovalo sklo jako ve filmech z vězeňského prostředí... Mám husí kůži, když na to teď vzpomínám. Jen moje teta, která pracovala jako zdravotní sestra na dětském oddělení, se ke mně dostala, protože ji pustily kolegyně. Když mě ráno čekalo vyšetření, v noci jsem dostal teplotu, ale spíš z obavy, co mě zase čeká. Měl jsem pak špatnou srážlivost krve. Testy na všechny možné nemoci, spojené především s játry, byly negativní. Pořád nemohli zjistit příčinu. Prý jediné, co ještě nezkusili a co by mohlo problém odhalit, je ultrazvuk jater. Doktor, který mi ho dělal, se mne ptal, co dělám, jestli studuju. Řekl jsem mu, že hraju fotbal. A on mě dorazil. Naprosto vážně mi sdělil, že mám začít radši studovat, protože na fotbal už to nikdy nebude. Zhroutil se mi svět. Úplně. Vůbec mě nenapadalo, co bych mohl dělat. Byl jsem psychicky totálně na dně."

Naštěstí přišel záhy zlom, především v Davidově psychice. „Do nemocnice za mnou přišel Kendy, Petr Bezpalec, masér z Dynama a můj největší kamarád. Seděl za sklem proti mně a viděl, jak jsem zdrcený. Když jsem řekl, jak mi doktor oznámil, že s fotbalem je konec, rozčílil se. Ten doktor že prý nic neumí, v nemocnici skončil a na ultrazvuk už ani nesáhne... Jakmile mě pustí, že pojedeme na chatu, kde se ožereme, abych si ty játra pořádně propláchnul. A že se uvidí, jestli skončím s fotbalem! Kendy, jak se rozohnil, mluvil dost nahlas. Za ním bylo okénko do sesterny a sestřičky všechno slyšely. A byl z toho poprask. Druhý den přiletěla teta, a koho prý jsem tam měl. Povídám, že Kendyho. Vyčinila mi, že ležím na infekčním oddělení s játrama a že on vykřikuje, jak se půjdeme ožrat a že doktoři nic neumí."

Kendy měl pravdu

„Po dvanácti dnech najednou zvětšení jater zmizelo tak nečekaně, jak se objevilo. Pustili mě domů, ale ještě jsem nesměl trénovat, natož hrát. Pořád jsem měl také přísnou dietu. Všechno na vodě. Domluvil jsem se s lékaři, že budu chodit na týdenní kontroly, a pomalu jsem začal s tréninkem. Když jsem pak začal hrát, měl jsem opravdu problémy. Vydržel jsem šedesát minut a braly mě křeče. Po utkání mě bolelo břicho tak silně, že jsem nemohl ležet a třeba hodinu jsem klečel, než to přešlo. Byly to krušné měsíce, ale nevzdal jsem se. Nejvíc mi pomohl léčitel, kterého mi sehnal jeden z akcionářů Dynama JUDr. Koubek. Ten mě dal do pořádku a už se mi to nikdy nevrátilo. Jím všechno, a to pivo už si taky dám," říká s úsměvem a zdůrazňuje, že Kendyho věštba, že už se to nikdy nevrátí, bude snad fungovat dál.

Naposledy před nemocí nastoupil 16. března v Ostravě, poprvé po nemoci už po pěti týdnech doma proti Blšanům. Chodil na pravidelné kontroly, doháněl fyzičku, ale byl zpátky. Dokonce vstřelil ještě jeden gól. Jihočeši se v nejvyšší soutěži zachránili.

Reklama

Související témata: