Článek
Copak je to za divocha, nestačili se fanoušci divit. Od kopaček mu létaly jiskry a rozhodčí pomalu nestíhali tasit jednu kartu za druhou.
„Byl jsem vždycky emotivní a hrál fotbal spíš srdcem. Když jsem byl mladý, přemíra snahy byla až moc velká. Člověk se to pak naučí ukočírovat," usmívá se Grande Paolo po letech.
První sezóna samostatné české soutěže 1993/94 byla pro Pavla Nedvěda přelomová. Během sedmi odehraných podzimních zápasů byl hned třikrát vyloučen - na Slavii, ve Zlíně a s Žižkovem! Ani jeden z těchto zápasů Sparta nevyhrála, proto rozčarovaný kouč Karol Dobiaš pronesl slavné varování: „Nedvěd může být rád, že ve Spartě sedí na lavičce náhradníků!"
Poslední výstraha zabrala
Tehdy 21letý záložník vzal jeho slova jako poslední výstrahu. Přes zimu šel do sebe a na jaře už sekal latinu. Duel v Českých Budějovicích rozhodl dvěma góly a stal se členem základní sestavy. Žádnou další červenou kartu už v české lize nikdy víc nedostal a za dva roky později přestoupil do Itálie.
„Začínal jsem na lavičce náhradníků, chodil hrát za béčko a pak naskočil do prvního mužstva. Pamatuji si moc dobře - v 6., 10. a 13. kole vyloučení... Začátek byl pro mě hodně těžký, ale spíš z přemíry snahy," líčí Nedvěd své divoké začátky.
„Strašně jsem se chtěl prosadit - a myslím, že to nakonec dopadlo. Zarputilost a velká snaha mi zůstaly až do konce kariéry," říká legendární hráč, který se dopracoval až k zisku Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy v roce 2003.
