Hlavní obsah

Důchod jsem zkusil. Nebavil mě, přiznává nejstarší trenér na ligové scéně a asistent u reprezentace Koubek

Zdeněk Pavlis, Karel FeltSport.cz

Fotbalový důchod? Na ten nemá pětašedesátiletý trenér Miroslav Koubek ani pomyšlení. Po zisku mistrovského titulu s Plzní a následném vyhazovu si ho užíval pouze deset měsíců. Déle v něm nevydržel. Nejdřív se navzdory manželčiným protestům upsal pražským Bohemians, a aby toho neměl jako nejstarší kouč na ligové scéně málo, přibral i práci u reprezentace, kde se stal asistentem Karla Jarolíma.

Miroslav Koubek_trenér BohemkyVideo: Sport.cz

 
Článek
Fotogalerie

Docela proměna ... Před rokem po vyhazovu z Plzně řeči o tom, jak si důchodce Koubek bude užívat penze, odpočívat, vynahrazovat manželce i vnoučatům všechno, co po léta nestíhal a co rodině dluží, ale dvanáct měsíců ani neuteklo a důchodce je na fotbalové scéně zpátky.

Prostě absťák. Droga, kterou jsem nasával třiatřicet let. Nešlo tomu odolat.

Jiní to zvládli...

Možná, ale pro mě není důchod tím, co v pětašedesáti akutně potřebuji. Deset měsíců jsem si vyzkoušel, co je to za život, abych zjistil, že prostě musím zpátky.

Co to bylo za život?

Zpočátku mě bavil. Vydali jsme s ženou do Alp na běžky, lyžovali jsme, v létě jezdili na kole, navrch pár výletů. Po třiatřiceti letech trénování jsem poznal, co jsou to volné neděle, najednou jsme mohli žít jako jiné rodiny. Koštovat víno na vinobraní, vydat se na Karlštejn, mít celý víkend volný.

Nebavilo vás to?

Bavilo. Ale jen zpočátku, pak mi to zevšednělo.

Manželce také?

Nebudu mluvit za ni, ale nechtěla, abych se k fotbalu vracel.

Svou jste si ale prosadil...

Nebyla ráda, že chci zase trénovat. Chtěla mě mít doma. Ani se nedivím, protože všechno spadlo zase jen na ni. Baráček, který v Kladně máme, zahrada, náš kokr...

Vnoučata ne?

Ta jsou daleko, šestiletá Anežka, tři a půl letý Matěj a osmnáctiměsíční Ondřej žijí s rodiči až v Orlických horách.

Takže jste naštěstí neslyšel Matějovo žadonění: Dědo, pojď si zakopat.

Kluci mají blíž k ledu než k fotbalovému trávníku, protože jejich táta hrával hokej. A Anežku to táhne k atletice a tancování.

S přemlouváním vnoučat jste tudíž problém neměl, zato s manželkou asi nastal, když nezůstalo jen u Bohemky, protože navrch jste si přibral nároďák. Sice jen jako asistent, ale i tak...

Jasně že zvýšila intenzitu nadávání, samo sebou že v jednom kuse slyším, že jenom trénuju, sedím v autě, koukám na fotbal a spím.

A nemá snad pravdu?

Ale má, to dobře vím. Sice nadává, ale nakonec se stejně o všechno postará sama. Mám doma takové zázemí, že se nestarám o nic jiného, než o svou práci. Jako důchodce mám výhodu, že se mohu věnovat jen jí. Být mladší a mít malé děti, asi by nešlo.

Necítíte se z práce někdy znavený? Bohemka, reprezentace, každodenní pendlování mezi Kladnem a Prahou, martyrium s cestováním do Uhříněvsi, kde klokani trénují, ucpané silnice, zavřené tunely na obchvatu kolem Prahy, není to na nervy?

Důležité je nastavit si den tak, aby byl vyvážený a já se z toho všeho nezbláznil. Umět vypnout, dobře se vyspat, dodržovat životosprávu. A taky se hýbat. Nejen při trénincích, ale i sám. Proto se pravidelně seberu a jdu běhat. Anebo vezmu psa a jdeme na procházku. Na nic jiného už mi ale opravdu nezbývá čas.

Prostě „ideální" život českého důchodce...

Zatím z toho nemagořím.

Ani v autě, kde trávíte na rozkopaných silnicích a v dopravních zácpách a uzavírkách tolik času?

Ani tam ne. Když vidím, že nestihnu trénink, nerozčiluju se, pustím si hlasitěji rádio a žvýkám. Zavolám klukům, že přijedu později, ať počkají. Co mi také zbývá? Pokuty za pozdní příjezdy nedávám sobě ani hráčům. Prostě na sebe počkáme.

Ale určitě manželce slibujete, že tenhle rok je už rokem posledním. A za rok jí do jisto jistě zopakujete...

Posloucháte u nás doma za dveřmi?!

Špehovat nechodíme, ale při vaší vitalitě si to dovedeme živě představit. Slibem přece člověk nezarmoutí...

Já opravdu manželce už několik let slibuji, že tenhle rok už je rokem posledním. A neplním to, což také přiznávám. Cítím se dobře, trenéřina mě baví, takže teď už raději ani neslibuji a nemluvím o tom, kdy doopravdy skončím. Ale vím, že to jednou přijde a už mám vyzkoušeno, jak s životem dál naložit. Zatím je ale o moji práci zájem, což samozřejmě těší a člověka jaksi vnitřně naplňuje a uspokojuje. A pro hlavu je to úplně nejlepší. Pro mou tedy docela určitě.

Není divu, i Trenér trenérů z anglického Eura Dušan Uhrin se ve slabé chvíli svěřil, jak těžce si zvykal, že by měl ve svém penzionu ve Františkových Lázních vařit knedlíky a odpoledne si jít sednout do parku a krmit labutě...

I já jsem teď rád, že jsem se k trénování vrátil, ale bylo to asi opravdu naposledy. Přece jen mi je pětašedesát a člověk by to neměl přehánět. I když na druhou stranu člověk nikdy nemá říkat nikdy. Alex Ferguson vedl po sedmdesátce Manchester United, Mircea Lucesku podepsal ve dvaasedmdesáti letech nový kontakt v Petrohradu a Giovanni Trapattoni ještě v pětasedmdesáti  trénoval Irsko.

No vidíte a vy v pětašedesáti vedete Bohemians a u nároďáku „pouze" asistujete. A navíc jste nemusel nikam kočovat, protože z Kladna do Prahy to zase až taková dálava není.

Však to byla také jedna z mých vnitřních podmínek, kterou jsem si při myšlenkách na návrat stanovil. Po předčasném konci v Plzni jsem deset měsíců testovat své pocity, abych zjistil, že mi trénování moc a moc chybí. Zároveň jsem ale věděl, že už se nechci nikam trmácet a jestli se na lavičku opravdu vrátím, pak pouze do smysluplného klubu, který má atmosféru a kde je pro koho hrát. Fotbal bez diváků mě nebaví.

Moc variant se za takovéto situace nenabízelo.

Právě. Třeba v Mladé Boleslavi byly výborné podmínky, jenže diváci tam na fotbal nechodí. Na prázdném stadiónu slyšíte každé negativní slovo, což je nepříjemné

A v Praze už jste Slavii trénoval, ve Spartě chytal a dělal asistenta, na Duklu nechodí téměř vůbec nikdo a v Plzni jste měl po mistrovském titulu také utrum. Zbývala už skutečně jen Bohemka.

Také jsem si říkal, že by to bylo to pravé. Magické kouzlo vršovického klubu, atmosféra Ďolíčku, ochozy plné fanoušků... Nebylo to o penězích, to tedy rozhodně ne, ale o klubu, který přesně zapadl do mých představ. Zvykl jsem si na to v ostravském Baníku, kdy jsme vyprodali Bazaly, stejně jako ve Slavii i potom v Plzni.

Slovo Plzeň zaznívá opakovaně. Vyhazov poté, co jste s Viktorkou získal titul a pak hned  vypadl v kvalifikaci o Ligu mistrů, vás musel hodně ranit...

Dodnes si myslím, že to bylo vůči mně tvrdé rozhodnutí. A hlavně nesystémové. Pořád se dařilo, ale ve fotbale se prostě všechno nepovede. A nám se bohužel nepovedl dvojzápas, v němž se hrálo o postup do Ligy mistrů, a tedy o velké peníze. Z toho vznikla blbá nálada a zloba, kterou odnášejí trenéři. Už je to ale pryč, na nikoho se nezlobím. Šéfové měli právo se tak rozhodnout, i když mě zklamalo, že jsem nedostal šanci zahrát si ještě o Evropskou ligu.

Přemýšlel jste během oněch deseti měsíců, kdy jste si užíval důchodcovského věku, hodně o plzeňském vyhazovu?

Jizvička v hlavě zůstala. Ale na celý život. Nezažil jsem, aby klub po jednom neúspěchu vyhodil trenéra, který získal titul. To mě zaskočilo.

Třeba toho bylo víc, co vám zazlívali, třeba jste mohl něco udělat jinak...

Třeba. Teď třeba vím, že bych v onom zápase s Maccabi udělal jednu změnu v sestavě, ale jen u té bych zůstal. Může se to zdát jako banalita, ale velké zápasy rozhodují detaily. Ale už je to za mnou, nechci se k tomu vracet.

Proč také, když si mezi klokany musíte připadat jako fotbalový pánbůh. Mužstvo, které mělo být po prázdninovém exodu poloviny kádru na padáka z ligy, a vy s ním hrajete v popředí tabulky.

Ale to zděšení, když jsem zjistil, co na mě čeká. Když jsme se s Bohemkou domlouvali, bylo mi řečeno, že odejde jen Patrik Schick, s čímž jsem počítal, a maximálně Acosta, což ale nebylo zdaleka jisté. Jenže pak zmizela půlka mužstva... Vrčel jsem na svého kamaráda Mirka Držmíška, co mi to udělal a do čeho mi jako sportovní ředitel uvrtal. A když jsme pak v prvním kole prohráli po děsivém výkonu s Hradcem Králové doma 0:3, říkal jsem si, že tohle se prostě zachránit nedá. Bylo sice krásné, že jsem v Ďolíčku, který jsem si během důchodcovského přemítání vysnil, ale cítil jsem, že to budu já, kdo to odnese. Už jsem slyšel, jak celý stadion řve: Koubek ven!

Zatím to neřval a řvát zřejmě nebude, když s mančaftem na odpis nejenže získáváte body, ale hrajete i fotbal, který se fanouškům líbí. Jako by se vracely staré dobré časy Bohemky....

S hodnocením bych ještě počkal, ale pravdou je, že jsme poskládali mužstvo s cílem, aby hrálo fotbal. Ofenzivní fotbal, který se bude líbit. Občas dostaneme napráskáno, jako třeba na Dukle, ale snažíme se hrát aktivně dopředu, kombinačně, líbivě... I já už cítím, že náš fotbal je ke koukání a mám z toho radost.

Zajímavé, když tohle vykládá trenér, jemuž přišili nálepku trenéra obranáře!

Já a obranář? S Plzní jsme vytvořili klubový střelecký rekord, neboť jsme nasázeli 72 branek, s podceňovanou Čáslaví jsme měli ve druhé lize druhý nejproduktivnější celek, s Ostravou jsme nastříleli nejvíc gólů v celé soutěži. Já rád útočím, ale musím k tomu mít hráče. A když je nemám, jako tomu bylo třeba v Kladně, musím prostě bránit.

Prostě pragmatik. Možná i proto si vás vybral nový reprezentační kouč Karel Jarolím do svého realizačního týmu.

Nepřeceňoval bych svou roli. Spíše než asistentem bych se nazval konzultantem, protože hlavní tíha leží na Karlovi a Borisovi Kočím. Já sleduji taktiku soupeře a přikládám prostě jen své polínko.

Při tomto vyznání se nejde nevrátit k Plzni, i když o ní už nechcete mluvit. Když jste s ní získal titul, prohlásil jste, že ten nahoře vás v čtyřiašedesáti odměnil za všechno, co jste po léta fotbalu dával. Angažmá u reprezentace tak nevnímáte?

Ale ano, je to čest a velké vyznamenání.

Napadlo vás někdy, že to v pětašedesáti jako trenér dotáhnete až do reprezentačního áčka? Třeba když jste od devatenáctky prchal ze Strahova do Edenu ke Slavii?

Ve fotbale člověk nikdy neví, co přijde. Nesmí si myslet, že meta, kterou zrovna dosáhl, je metou nejvyšší, protože fotbal přináší různá překvapení. Když mě třeba Kornějev s Kiselem vyhazovali ze Slavie, také mě nenapadlo, že může přijít ještě Plzeň.

Chcete tím říct, že vás nabídka ze Strahova a možnost pracovat s Jarolímem u národního týmu nezaskočila?

O budoucnosti až tak moc nepřemýšlím, takže mě spíš potěšila.

Co vás svedlo s Jarolímem dohromady? Jste stejná krevní skupina?

Nevím, to říct nedovedu. Nejlépe by to mohl posoudit Boris Kočí, který spolupracoval se mnou i s Karlem. Podle něho jsme podobná krevní skupina.

Takže máte i podobné názory na nominaci i třeba skládání sestavy?

O těchto věcech se bavíme všichni trenéři, přičemž poslední slovo má Karel. A tak to musí být, protože on nese hlavní odpovědnost.

Říkáte, že jen přikládáte své polínko a cítíte se spíše jako konzultant. Jaká je tedy vlastně vaše role v Jarolímově trenérské ekipě?

Sledovat soupeře, nastudovat jejich hru, přednést svůj názor. O protivnicích i o tom, jak s nimi hrát.

Co třeba komunikace s hráči?

Tu hlavní má na starosti Karel, takže na něm je, aby se dostal hráčům pod kůži. Míchat se do toho i my asistenti a vnášet do komunikace víc názorových platforem, to by bylo kontraproduktivní. Pravidla jsou prostě nastavená a my se jimi řídíme. Teď proti Norsku to nebude jiné.

A co dál? Na co ještě Koubek myslí? Kam má ještě namířeno, když říká že Lucescu podepsal nový kontrakt ve dvaasedmdesáti a Trapattoni seděl na lavičce Irů v pětasedmdesáti?

Už jsem mluvil o tom, že o budoucnosti moc nepřemýšlím, i když teď už to až tak docela pravda není. A žádnou dosaženou metu také nepovažuji za tu úplně poslední. Jsem rád, že jsem se vrátil, ale teď hlavně poslouchám své tělo a svou mysl. A protože se cítím zdravý a o mou práci je zájem, vím jedno - na důchod to zkrátka pořád není. Proto si na něj ještě počkám, i když si zároveň uvědomuji, že člověk by neměl nic přehánět.

Reklama