Nejtěžší bitvu svádí s krupicovou kaší a pudinkem. A v pětatřiceti se dál drží na vrcholu

Nečekaný. Nepočítal jsem, že bych se ještě vrátil do klubu, v němž jsem vyrostl. Zaplavilo mě nadšení. Mimo klub jsem potkal spoustu kamarádů, se kterými jsem se hodně dlouho neviděl. Prostě je to paráda.

Jediný, kdo zůstal z doby mých začátků, je Pavel Verbíř v roli vedoucího mužstva. Zázemí je ve skvělém stavu. A cíle jsou vlastně taky pořád stejné, bojovat o evropské poháry.

Když jsem se tehdy vracel z Kypru, byl jsem otrávený. V Domažlicích působil Pavel Horváth a já byl rozhodnutý tam jít. Od konce profesionální kariéry mě zachránil příbramský šéf Starka. Šli jsme spolu na kafe, říkal mi, že je škoda hodit všechno v třiatřiceti za hlavu. Teď jsem rád, že jsem kariéru nezabalil. Získal jsem znovu chuť, fotbal mě zase baví, a dokud budu zdravý, chci pokračovat.

Já se vrátil z působení v kyperském Ermisu úplně bez jiskry. Neuměl jsem si představit, že bych měl ještě trénovat. Ale když jsem přišel do šatny v Příbrami, nastartovalo mě to. A nic na tom nemění, že to byly dva hodně krušné roky. Není snadné v každém zápase dvě sezóny po sobě bojovat o záchranu. K tomu finanční problémy. Prakticky denně jsme řešili, jestli přijdou peníze. Obdivuju pana Starku, že klub táhne a drží na takové úrovni, když se od něj město distancovalo.

Když mi bylo dvacet, zůstal jsem po tréninku na hřišti a třeba ještě hodinu trénoval střelbu, centry. Teď už se šetřím. Jakmile se cítím unavený, raději si odfrknu. I lehčí zranění se hojí delší dobu. Klíčová je regenerace. Měl jsem kliku na trenéry, kteří mi vždycky důvěřovali. A taky jsem měl štěstí, že se mi vyhýbala vážná zranění.

Dlouho jsem to vůbec neřešil, snědl jsem cokoliv. Ale pak se to ve dvaatřiceti zlomilo, věk mě dohnal. Už si dávám pozor, co sním. Tučná jídla jsou vážně výjimkou. Manželka ale hodně dbá na zdravou výživu, takže s tím není problém. Jen někdy bojuju s chutí na sladké. Mám dvě malé dcerky, krupicová kaše nebo pudink jsou u nás součástí jídelníčku. S tím se trošku peru.

Někdy se spíš modlím, aby zůstalo i na mě. (směje se)

Když je domácí zabíjačka, tak si tlačenku neodpustím. Táta i brácha to umí udělat naprosto fantasticky. Ale abych si v sezóně někam zašel na takovou pochutinu, to neexistuje. Nicméně je fakt, že při angažmá v Plzni jsme jednou jeli na soustředění a pro tehdejšího kapitána Pavla Horvátha jsem vezl slušnou zásobu uzenin.

Určitě titul s Plzní. Když jsem slavil první se Spartou na jaře 2005, naskočil jsem v sezóně do sedmi zápasů, ale jen jednou v základu. Prvenství jsem tehdy ani nebral jako svůj úspěch. O dva roky později už jsem hrál mnohem víc, ale stejně je pro mě nejvíc až ten plzeňský. Nikdo s námi nepočítal. Průběh sezóny byl neuvěřitelný a způsob, jakým jsme se prezentovali, neměl v tehdejší době na domácí scéně obdoby. Jsem hrdý a vážím si, že jsem byl součástí Viktorie při jejím prvním titulu.

Ve Spartě neexistuje druhá šance. Člověk buď zahraje, nebo ne. Nedokázal jsem ze sebe dostat, co jsem chtěl. Nevadila mi konkurence, ale nesžil jsem se s tlakem, který je obrovský. Byl to jediný klub, kde jsem nebyl jedním z klíčových hráčů.

To rozhodně. Ve čtrnácti jsem následoval bráchu, který hrál se Štěpánem Vachouškem a Petrem Voříškem v teplickém dorostu. Byli v mládežnických reprezentacích a pro mě to byli vzory, na které jsem mohl dosáhnout. Prošel jsem si přes nižší soutěže a měl jsem kliku, protože jsem byl vždycky ve správný okamžik na správném místě. A postupně rostl do role hráče, který je tahounem. Hodně mi v tomhle směru pomohl Pavel Horváth. Ani v pětatřiceti nechci hrát druhé housle. Chci pořád vyhrávat, držet si laťku vysoko.

Jsou často spokojeni s tím, že se dostanou do kádru týmu z nejvyšší soutěže. To jim stačí. Třeba Příbram z prodeje talentů žije. Kluci si tam byli jistí, že šance dřív či později přijde a nedávali fotbalu všechno.

Vytáčí mě to! Zejména, když je člověk upozorňuje po dobrém a oni tvrdí, že dřou na sto procent. Pro mě byla obrovská škola, když jsem jako náctiletý viděl Horvátha, Verbíře, Diveckého a další borce, kteří mohli klidně trénink vypustit. Ale pokaždé přípravu odjezdili. Chci mladým něco předat. A budu doufat, že společně projdeme třeba do Evropy, když ji Teplice nevybojovaly letos.