Rubriky:

Hokej

Hniličkovou největší radostí je dcerka

21. srpna 2003 09:37 - PRAHA

Zažil hokejové úspěchy jako olympijské zlato či dvakrát vyhrané finále mistrovství světa, ale poznal i dno sportovní slávy, kdy během uplynulé sezóny NHL spadl z místa jedničky v Atlantě až na farmu. Největší radostí i štěstím je ale nyní pro hokejového brankáře Milana Hniličku dvouletá dcera Barborka.

 

Internet

Potomek se narodil krátce po zlatém MS v Hannoveru a gólman byl přesvědčen, že se při jeho výchově zařadí mezi nekompromisní otce. Jenže teď cítí, že dcerku až rozmazluje. "Doslova se v ní vidím. Manželka říká, že mě má omotaného kolem prstu."

Čte jí pohádky

Snaží se pracovní trable nenosit domů, ale po jejím boku zapomíná na všechno trápení. "Když jsem poslední rok chodil z hokeje docela často smutný, přivítala mě Barunka rozesmátá. Někomu to může znít divně, ale ona je pro mne smyslem života a za její úsměv bych dal nevímco," tvrdí šťastný otec.

Na dcerku, která po něm zdědila modré oči, je hodně pyšný. "To si každý táta přece myslí, že má nejhezčí a nejchytřejší dítě. Je až fantastické, jak mi roste před očima, vyvíjí se a z miminka se mění v človíčka." Snaží se Barborce věnovat všechen svůj volný čas, letošní léto si spolu užívají. "Teď je možná to nejhezčí období, kdy nás každý den něčím překvapí. S chutí jí čtu i pohádky, ale ona je přes den tak aktivní, že není snadné ji dostat do postele."

Tolerantní táta

Na dcerku nedá dopustit, občas už přemýšlí o tom, co z ní bude. "Snažím se už teď být k ní maximálně tolerantní, i když nějaký řád musí platit. Jsem ale takový přemýšlivý rodič, někdy možná až moc." Chce ji už od dětství vést k něčemu, co má smysl. "Snad jednou s manželkou rozpoznáme, k čemu tíhne, a potom uděláme maximum, aby se svému koníčku mohla věnovat a volný čas smysluplně využívala. Jen doufám, že si nevybere hokej. Nemyslím si, že je to dívčí sport," prohlašuje.

Poslední půl rok chodila Barborka v Atlantě do tamní školky. "Až mě překvapilo, jak se lehce vyrovnala s jazykovou bariéru. Ona si s těmi dětmi rozuměla, byť doma na ni mluvíme výhradně česky. Když ale v televizi sledovala anglicky mluvené pohádky, kývala, že je chápe. Bylo by ideální, kdyby jednou dokázala mluvit dobře oběma jazyky. Hrozně mě potěšilo i to, jak dobře snáší cestování letadlem a zvykla si, že má dvě domácí prostředí. U nás a v Americe," uvažuje.

Jednou se vrátí domů

A co bude, až slečna Hniličková dospěje? "Jsem na to sám zvědavý. Doufám, že s klukama začne nejdřív tak v šestnácti, ale určitě budu připraven jí pomoci, kdykoli bude potřebovat. Zatím jí dáváme hodně velkou volnost a ona si prosadí, co jí připadá nejlepší," slibuje Hnilička, jenž nechce žít za oceánem a u Kladna si staví dům. "Než půjde Barborka do školy, určitě v NHL skončím a vrátíme se domů. Mám tu kořeny," tvrdí 30letý gólman.

Očekává, že brzy může přijít Barborčina otázka na sourozence. "Zatím se po bráškovi či sestřičce neshání a stačí jí kamarádky v Atlantě nebo tady doma. Jedno dítě bychom ještě určitě chtěli, ale já nevím, jestli bych uměl rozdělit svoje srdce na tolik dílů a nikoho nechci šidit," vyznává se z niterních pocitů.

Srovnal si to v hlavě

Co jej letos čeká za oceánem, Hnilička netuší. Stejně jako před rokem tvrdě trénuje a připravuje se na kemp. "Mám ještě na rok smlouvu v Atlantě, ale raději bych byl vyměněn. Mám tak trochu pocit, že se mnou vedení klubu přestalo počítat." Chuť hrát v NHL má ale stále obrovskou. "Chci zase všem ukázat, že je chybou mne odepisovat. Navíc bych si chtěl v zámoří konečně zahrát play-off."

Vlastní hokejovou kariéru přirovnává k sinusoidě. "Někdy jsem nahoře a někdy dole, jen doufám, že mě ještě nějaká cesta na vrchol čeká." Při trápení v poslední sezóně si však srovnal řadu věcí v hlavě. "Nemá cenu se kvůli hokeji trápit. Je to jenom sport, který za pět, šest let už třeba hrát nebudu a daleko důležitější je, že mám bezva rodinu, malá je zdravá a máme všichni tři spolu fajn život."

Martin Kézr

Zrušit