Článek
V úvodní nominaci nefiguroval ani jeden z vás. Tomáš kvůli nemoci, Ivan byl mezi náhradníky. Kdy jste se dozvěděli, že s nároďákem do Švédska přesto pocestujete?
Ivan: V neděli před zápasem proti Plzni. V poslední době se sice Spartě dařilo, ale vůbec jsem nepočítal, že by mohla nominace přijít. Teď jsem strašně rád, že se s bráchou potkáme v jednom týmu. Hned jsem mu taky posílal esemesku.
Tomáš: Já se o své nominaci dozvěděl o den dřív, před utkáním se Slovanem. Jsem strašně rád, že je tu brácha se mnou, je to paráda. Pro mě je to ještě o to vzácnější, že jde o první pozvánku do dospělé reprezentace.
Nenarušily se vám tím již připravené plány?
Ivan: Ani ne, jen budu bez rodiny a týden neuvidím malého. Ale to nebude zas takový problém, přítelkyně to zvládne.
Tomáš: Nám ve Lvu trochu naznačili, že by byli radši, kdybychom zůstali s týmem a připravili se na závěrečné boje. My ale všichni chtěli jet na nároďák a reprezentovat. Žádný problém s tím nakonec nebyl.
Jak na vaše nominace reagovali rodiče?
Tomáš: Jsou pyšní, že jsme se do nároďáku dostali všichni tři. Je to pro ně odměna.
Trenér Hadamczik s vámi počítá do jedné formace. Tušíte, zda by mohla tato spolupráce klapat?
Tomáš: Už jsme spolu v jedné řadě odehráli pár zápasů ve Spartě. Určitě se na ledě nehádáme, naopak si rozumíme a dokážeme si vyhovět. Tak jsme bratři, že jo...
Vyzvídal jste se, Tomáši, hodně, do čeho vlastně jdete?
Tomáš: Moc jsem toho nezjišťoval, nijak extra se nestresuju. Počítám s tím, že se turnaj bude podobat KHL, vždyť se na něm představí hodně hráčů z této soutěže.
V týmu jste jediným nováčkem. Nemáte obavy, jak vaše premiéra dopadne?
Tomáš: V životě se dějí i horší věci... Nechci se tím stresovat, to by mě jen táhlo dolů. Naopak chci hrát tak, jak umím. A potvrdit výkony, které mě do nároďáku dostaly.
Ivane, co říkáte tomu, jak se váš bratr ve Lvu vypracoval v jednoho z klíčových hráčů?
Ivan: Když mám možnost, na zápasy Lva se zajdu podívat. Sleduju, jak jde Tomáš výkonnostně nahoru, za poslední dva roky udělal obrovský pokrok. Jsem strašně rád, jakou cestu ušel. Když se totiž před třemi čtyřmi roky vracel z Kanady, ve Zlíně o něj vůbec nebyl zájem, trenér Venera ho posílal do Uherského Hradiště hrát druhou národní ligu. Pak přišlo Znojmo v první lize a Plzeň. Nakonec jsem rád, že jsem mu aspoň trošičku pomohl ve Spartě. Teď už valí vlastní cestou a je nádhera to sledovat.
To se moc hezky poslouchá, že?
Tomáš: S bráchou jsme si hodně pomáhali navzájem. Už vzhledem k tomu, co se stalo (na mysli má tragicky zesnulého bratra Karla, který spolu s ostatními hráči a realizačním týmem Jaroslavle nepřežil v září roku 2011 leteckou havárii).
Jak moc těžké je zaplašit myšlenky na Karla, když jste se teď sešli v nároďáku? On vždy byl jeho základním stavebním kamenem...
Ivan: Myšlenka, že bychom se tu potkali všichni tři, hlavou samozřejmě proběhne. Je nejsmutnější a největší škoda, že u toho Karel nemůže být.
Dá se říct, že na Švédských hrách byste chtěli hrát i pro něj?
Ivan: Určitě jo. Chtěli bychom, aby byl na nás pyšný.
Ivane, vy jste si byl s Karlem věkově bližší, naopak Tomáš, který je takřka o deset let mladší, byl vždy za benjamínka. Prohloubil se po Karlově smrti váš bratrský vztah?
Ivan: Ano. Hlavně nás ale sblížilo společné angažmá ve Spartě, kdy jsme spolu bydleli a každý den jsme navíc společně chodili trénovat. Denně jsme byli spolu a bylo to něco podobného jako dětství s Karlem.
Tomáš: Pro mě oba bráchové byli, nebo jsou, jako tátové, protože věkový rozdíl je značný. Když jsem byl malý, hodně se o mě starali a opatrovali mě. Loňský rok, kdy jsme si spolu zahráli v jednom týmu, nás sblížil ještě víc.