Článek
„Stovka, to člověka potěší. Snad je to i důkaz, že když se k tomu číslo prokousal, měl i nějakou úroveň a trenéři o něj stáli. Všimnul jsem si už na minulé akci v týmové brožurce, že se té metě blížím, ale nebylo to tak, že bych nosil v hlavě, že mě čeká stý zápas. Třeba doma se to dozvědí až z novin," říká útočník Jekatěrinburgu a velmi přesně si vybaví svůj debut za národní tým.
„Bylo to v brněnském Rondu, na podzim 2003 a taky proti Rusům. Pozvánku dostala celá tehdy pardubická lajna, se mnou i Honza Kolář a Petr Průcha."
Dodnes jsou spolu v kontaktu. „Průchič už hokej nehraje a teď právě je na Floridě, nedávno tam odletěl. I s Količem o sobě víme, válí za Jihlavu. S ním jsme možná mohli vydržet jako sehraná dvojka, nebýt jeho zranění, po kterém mu kariéra uhla trochu jinak," líčí Koukal, pro nějž je nejhezčí vzpomínkou spojenou s reprezentací samozřejmě zlatý šampionát 2010.
Čáslavu už nedožene
„Když se ale řekne nároďák, mám v hlavě nejvíc asi kempy před mistrovstvím světa a s ním spojenou pohodovou atmosféru. Když se pak člověk dostane na šampionát, je to velká věc. Pořád ještě mě ale mrzí čtvrté místo loni v Praze. Ta medaile byla hrozně hezká, moc jsem ji chtěl mít doma. Hokej se ale nedá nalajnovat, neuhráli jsme si to," vykládá Koukal.
Na Channel 1 Cupu hrál s Radilem a Vincourem a teď jsou zase pohromadě. „Moskevský turnaj byl pro mne velkým povzbuzením. Sedlo nám to. Fungovala komunikace i souhra na ledě. Víme, co chceme a máme hrát, tak snad to zase předvedeme," míní Koukal, ale připouští, že moc zápasů už za reprezentaci asi nepřidá.
„Nemám sice v plánu končit s hokejem, ale věk nezastavím. Budu jezdit, dokud budu mít výkonnost a trenéři mě budou zvát. Ale dvoustovku jako další Pardubák Čáslava teda rozhodně nedám," směje se.
