Sup: Roky utíkají, ale jako stařec si nepřipadám

Osm set zápasů v extralize, to už je pořádná porce. Cítíte se ve třiatřiceti jako veterán?Člověk stárne, no. Roky utíkají, ale jako stařec si tedy ještě nepřipadám.

Se spoluhráči už jste to stihl oslavit?Po středečním tréninku byla v kabině svačinka. Dali jsme si pečenou kachnu.

Láká vás tisícovka zápasů?( směje se) Tak to je hodně daleko. Záleží, jak na tom budu fyzicky.

Jubilejní duel v Budějovicích vám ale nevyšel (1:3). Neměl jste zálusk na lepší oslavu?Mně by stačilo, kdyby Slavia vyhrála. Nebylo to zrovna šťastné.

Které období vlastně bylo ve vaší kariéře to nejšťastnější?Asi ten titul se Slavií v roce 2003. Dvakrát jsem si zahrál na mistrovství světa. Tam to bylo nejlepší. Slavia šlapala, byla na špici, šlo to všem.

Do ligy jste ale naskočil jako sedmnáctiletý ve Spartě, vybavíte si ještě první zápas?Jistě, vždyť jsem dal Slovanu Bratislava hned gól. Šel jsem napadat beka a nějak se to odrazilo před bránu, tak jsem to doklepl. Někde doma ještě ten puk bude.

Měl jste v počátku kariéry vzor?Na Spartě jsem měl blízko k Davidu Volkovi. Imponoval mi stylem hry. Sledoval jsem ho, i když pak šel hrát za New York Islanders.

Jak se za šestnáct let, co hrajete ligu, změnily vztahy mezi mladšími a staršími hráči?Dřív se hodně rozlišovalo, jestli je ten hráč mladý, nebo má něco odehráno. Dobou se to ale podstatně proměnilo. Všude. Co si občas dovolí školáci ze základky, nad tím žasnu.

Kromě jedné sezóny v kanadské juniorské soutěži jste nikdy neokusil zahraniční angažmá. Neštvalo vás to občas?Nějaké nabídky se rýsovaly. Ale já si tím hlavu nelámal. Se svojí kariérou jsem spokojený.

Prošel jste obě pražská S, vyslechl jste si kvůli tomu občas něco od fanoušků?To ne, spíš kluci na Slavii si mě někdy dobírají, že jsem agent Sparty.

Nepůsobíte jako hromotluk, ale zranění se vám většinou vyhýbala...( skočí do řeči) Já jsem totiž se vším hned hrál. Třeba jsem marodil týden a pak už hurá na led. I ve finále 2003 s Pardubicemi jsem měl špatné koleno, ale nějak jsem to ubruslil. Každou sezónu něco menšího bylo.

Před dvěma lety jste měl ale natrženou ledvinu, to už nebyla zrovna lapálie.Před play-off jsem dostal krosček, krvácelo mi to do moči. Týden jsem čekal, jak to se mnou bude vypadat. Nejhorší týden v kariéře.

Váš hokej byl vždycky založený na fyzičce. Je pro vás s věkem pořád těžší dostávat se na požadovanou úroveň?Určitě. Sportovci většinou nehrají do padesáti, končí se mnohem dřív.

Pod koučem Lenerem jste hrál na dvou šampionátech. Láká vás ještě reprezentace?Záleží na tom, jak se člověku a týmu daří. Momentálně na nároďák asi formu nemám.

Prožívají vaše děti hodně tátovy úspěchy i nezdary?Poslední dobou už ano. Vnímají i tu náladu. Když se nedaří, tak je to na mně dost znát.

Vyslechne si dcera třeba i něco ve škole?Už si stěžovala. Chodí do sportovní školy, kde jsou i žáci Slavie. Nějaké hlášky už měli.

Synovi je pět, budete rád, když se potatí?To by byl rád asi každý táta.

Takže ho čeká stejná dřina jako vás.To je právě dilema každého rodiče. Tlačit ho nechci. Když mu to nepůjde, tak se hold bude věnovat škole a vybere si jiné zaměstnání.

Ale ke sportu děti vedete, ne?Nechci, aby čučeli jen na televizi. Vedeme je k pohybu. Fotbal, hokej. Mladá hraje tenis.