Měl jsem slzy na krajíčku. I teď cítím choutky přeskočit mantinel, přiznává legenda Komety

Je to pro mě obrovská pocta. Uvědomuju si ale, že k vyřazení dresu došlo především kvůli panu Vlastimilu Bubníkovi, který před lety shodou okolností nastupoval rovněž s dvanáctkou. On je zřejmě největší brněnská sportovní legenda, vždyť vedle hokeje reprezentoval i ve fotbale. Jemu se už asi nikdo ani nepřiblíží.

Bylo hrozně krásné slyšet ještě jednou obrovský aplaus plných tribun. Moc si toho vážím. Bylo to dojemné, měl jsem slzy na krajíčku. Na druhou stranu jsem si ale uvědomil, že to bylo už úplně naposledy. Takže v tom byla i trocha smutku.

Zhruba v posledních třech letech jsem pokaždé v létě hodně zvažoval, jestli mám ještě pokračovat. Musel jsem si být naprosto jistý tím, že budu pro Kometu přínosem. Tentokrát mi už tělo řeklo, že přišel čas odejít. Nebylo to pro mě sice vůbec lehké, ale beru to tak, že jsem prostě jednu životní etapu definitivně uzavřel. Nemohl jsem si myslet, že budu hrát vrcholově až třeba do padesátky. To svede jen Jarda Jágr. (úsměv).

Jednoznačně. V Brně jsem zažil úspěchy, o kterých jsem odmala snil. Moc si cením, že jsme to po dvou prohraných finále dotáhli v extralize dvakrát až na úplný vrchol. Zdomácněl jsem tady. Přestože mám trvalé bydliště v rodné Třebíči, považuju se tak trochu za brněnského patriota. Byla radost hrát tolik let před fantastickými fanoušky Komety.

Popravdě musím říct, že někdy ano. Zejména když dojde na ledě k nějaké pořádné vřavě. Ty jsem vždycky vyhledával. Takže i teď mám občas choutky přeskočit mantinel.

Asi na Jaromíra Šindela a Vláďu Růžičku, kteří mě kdysi vytáhli z Třebíče do Slavie. Díky nim jsem se dostal do extraligy. Pod nimi to byla velká škola. Dalším je samozřejmě Libor Zábranský, který má obrovskou zásluhu na neskutečném vzestupu Komety po složitém období sportovního i ekonomického úpadku.

Docela jo. Hodně jsme s rodinou cestovali. Důkladně jsem si odpočinul. Možná až moc. Aktivní sport mi už chybí. Cítím na sobě, že aspoň rekreačně musím začít něco dělat.

Na rovinu říkám, že se především postupně učím, jak to v hokeji chodí z druhé strany. Vžívám se hlavně do role skauta, občas vypomáhám při přípravě na ledě. Rozkoukávám se, hledám si pozici. Trénovat by mě asi do budoucna bavilo, ale zatím to není na pořadu dne. Jsem hlavně rád, že jsem mohl u hokeje zůstat.

Dělá na ledě teprve první krůčky, ale moc ho to baví. Chtěl by bruslit skoro každý den. Snažím se být mu co nejčastěji nablízku. Zatím si netroufám předpovědět, jestli z něj taky vyroste profesionální hokejista.