Rodinná pouta na střídačce: radost i komplikace

„Já syna i proto do týmu nechtěl,“ říká Vladimír Evan, jenž si do Ústí svého potomka vzal, až když se mu nedostávalo obránců. „Je to vždycky těžší, když něco zkazí. Musím se hlídat, abych nevylítl,“ přiznává trenér extraligového nováčka.

„Pohled trenéra na vlastního syna je ten nejpřísnější,“ přizvukuje Vladimír Růžička, který už druhý rok vede syna ve Slavii a občas čelí nařčení, že syna protežuje: „Spíš jsem na něj tvrdší než na ostatní. Co si sám nevydře, to nemá.“

A jak se vyhnout řečem o protežování člena rodiny? „Vždycky se najde někdo, kdo o tom začne mluvit. Když ale budu hrát dobře, nikdo mi nemůže nic říct. A když jo, bude to jen závist,“ ví Jakub Evan, jenž si na vedení otcem už zvykl. „Ale když jsem byl mladší, hrát pod tátou mi moc nesedělo. Dával mi to sežrat,“ líčí již s úsměvem Jakub Evan. „Mně taky táta vůbec nic neodpustí,“ říká i mladší Růžička.

Snad ještě těžší roli má litvínovský trenér Jaroslav Hübl. Jeho syn totiž působí na nejcitlivějším postu brankáře. „O to víc se radím s asistentem a trenérem gólmanů.“ Po Fraňkově uzdravení nechává syna jen sedět na lavičce. „Je to složité, snažím se na to ale dívat profesionálně,“ nachází recept na zvládnutí otcovsko–trenérské dvojrole.

Tuplovanou rodinnou zkušenost má zlínský kouč Ernest Bokroš, jenž si v minulé sezóně na šest utkání půjčil v Sareze staršího ze synů, útočníka Lukáše a letos má v kádru 18letého Tomáše. „Zkusil s námi letní pohár, teď ale dostává příležitost spíš v juniorce a chodí na střídavý start do Prostějova. Protekce by byla, kdybych ho za každou cenu držel v extralize na úkor jiných, to ale nikdy neudělám. Škodil bych tím sobě i jemu. Potřebuje ještě rok nebo dva, aby se ukázalo, zda na nejvyšší soutěž vůbec má,“ tvrdí Bokroš.

„Táta mě v kabině a na ledě jako syna nevnímá, jsem pro něj obyčejný hráč,“ říká mladší z Bokrošových synů. Otcové pak přiznávají, že mimo stadión nebývá hokej hlavním tématem rodinných hovorů. „Na večeři jsme spolu byli v Ústí zatím snad jednou. Kuba má své kamarády, byt i přítelkyni, navíc se nikdy o hokeji moc nebavil,“ vykládá Vladimír Evan.