Článek
Jeho postoj je pochopitelný. Je miláčkem západočeských příznivců a ti za svým týmem dokážou stát. Jasně to předvedli ve čtvrtém zápase semifinálové série se Slavií. Dávno rozhodnutý zápas, domácí celek utrží vysokou porážku. A co se děje v hledišti? Pískot? Odcházející a lamentující fanoušci? Nic takového. Stadiónem jede mexická vlna, diváci děkují svému týmu a jakoby odpočítávali poslední vteřiny před ziskem mistrovského titulu.
Jenže tohle bylo poděkování hráčům za nejpovedenější sezónu za posledních pět let. V předtuše, že semifinálová série už se na západ Čech nemusí vrátit.
Kdo viděl jen tenhle moment, musel si říct, že v Plzni se zrodilo ztělesnění představ o ideálních fanoušcích. Jenže to je jen jedna strana jejich tváře. Ta druhá, odvrácená, je mnohem méně idylická.
Málokde je slyšet tolik vulgarit jako v plzeňském kotli. Často z úst dětí školou povinných, mladých dívek. Servítky si neberou před nikým. A tak se při čtvrtém zápase ocitla pod palbou komentátorská dvojice České televize Záruba-Látal i další novináři. Naštěstí na jejich hlavy dopadaly jen papírové předměty. Plastové lahve se v hledišti nesmějí objevit od předchozí série s Pardubicemi, kdy létaly na led, ale i na hlavy partnerek a dětí hráčů sedících za hostující střídačkou, kam se pak vydalo i pár rozzuřených jedinců osobně.
Slovník náležící spíše fotbalovým ultras včetně osobních urážek mířících na soupeře i členy jejich rodin tak kazí renomé plzeňským fandům. Zbytečně. Nebýt toho, byl by Strakův výrok o nejlepších fanoušcích nezpochybnitelný.
