Článek
Když jsme spolu mluvili v roce 2001, řekl jste mi: „Už dávno jsem věděl, že trenérem nikdy nebudu. I proto, že táta byl trenér a vím, co to obnáší“. Kdy se to změnilo?
Když se hokeji začal věnovat syn Dominik. Já v té době docházel na Spartu sledovat tréninky a byl jsem osloven k tomu, abych šel s nimi rovnou na led. Tam to vlastně začalo.
Dominik v současnosti působí ve švýcarském Davosu. Je to i kvůli tomu, aby v Česku nemohl být pořád srovnáván s otcem?
Nebylo to kvůli jedné věci. Šlo o rodinné rozhodnutí.
Kdo vás jako hráče z trenérů nejvíce ovlivnil?
Už od mládí jsem měl na trenéry štěstí a každý mě svým způsobem nějak ovlivnil. Ze začátku to byli samozřejmě trenéři ze Sparty a Slavie, v zámoří pak Al Arbour.
Na toho ale asi nemáte nejlepší vzpomínky. Při svém působení v NHL jste pod něm zažíval i dost krušné časy...
To se nedá tak jednoduše říci, přece jen mě vedl šest let. Zažili jsme spolu hezké i špatné časy. Je fakt, že bylo období, kdy jsme spolu třeba měsíc vůbec nemluvili. Bylo to, jako bych do mužstva vlastně ani nepatřil... Žádnou zášť ale vůči Arbourovi necítím. Nakonec si myslím, že mě měl svým způsobem i rád. Chtěl ze mě mít co nejlepšího hráče. Když si to vezmu zpětně, tak teď už vím, co po nás chtěl.
Je to právě tím, že teď jako trenér už na to máte jiný úhel pohledu?
Přesně tak. I s tátou jako trenérem jsem míval někdy problémy s tím, co mi říkal nebo do čeho mě nutil. Až později jsem si uvědomil, že pro mě chtěl to nejlepší. Občas zažívám to samé se svým synem.
Chtěl byste třeba i něco ze svého tehdejšího chování vzít zpátky?
Určitě bych asi vzal zpátky různá období, kdy se nedařilo. Nebylo třeba se tak uzavřít do sebe a brát to jako nespravedlnost, vnímat to tolik osobně... Asi jsem měl tehdy s trenéry víc komunikovat.
Teď máte na mysli období v New York Islanders, kdy jste měl během sezóny 92/93 neshody s vedením. Dokonce jste chtěl z klubu odejít. To se ale všechno změnilo vaším gólem v prodloužení sedmého zápasu play-off proti Pittsburghu...
Nehrál jsem první sérii, pak jsem nenastupoval ani ve druhé až do sedmého zápasu. Ještě ani první třetinu jsem nehrál, až pak mě trenér poslal na led. A já asi po deseti minutách dal gól. Pak jsem skóroval ještě v prodloužení a všechno se totálně otočilo naruby. Pamatuju si na to jako dneska. Ray Ferraro mě na střídačce hecoval a já mu povídám: ´Rayi, jestli je na světě nějaká spravedlnost, tak já tu branku prostě dám!´ A asi dvě střídání nato se mi to povedlo.
Fanoušci New York Islanders ten gól zařadili mezi nejzajímavější okamžiky celé historie klubu. Máte ještě kontakty s klubem?
Dlouhou dobu nebylo nic, ale teď mi přišly hned dvě pozvánky. Jedna akce proběhla už na jaře, ale měl jsem povinnosti v Berouně. A další pozvánka je na příští rok.
Pojedete se do bývalého působiště podívat?
Uvidíme, určitě by to bylo příjemné. Mělo by jít o oživení vzpomínek na setkání bývalých hráčů a lidí, kteří u Islanders v minulosti působili.
Sledujete ještě výkony Islanders nebo je vám bližší Buffalo, pro které jste pak začal pracovat jako skaut?
S oběma týmy jsem něco prožil, nemám však vyhraněného favorita. Nejsem jejich oddaný fanoušek, ale znám lidi z obou organizací, tak se zajímám.
Jako skaut Buffala jste působil mezi lety 1996 a 2005. Koho ze současných hráčů NHL jste například doporučoval?
Byl to vždycky týmový výběr. Ale musím se přiznat, že když jsem viděl poprvé Thomase Vaneka, tak jsem v něm viděl obrovský potenciál. A že se prosadil, mě samozřejmě těší. Ale stejně tak se v NHL prosadila i řada dalších hráčů, které jsme tehdy do klubu doporučovali.
Když jste před pár dny zase vešel do kabiny Sparty, vybavily se vám vzpomínky na rok 1995, kdy jste tu seděl jako hráč a měl za sebou poslední zápas kariéry?
Už je to dost dávno a hlavně i ta samotná kabina se celá zrekonstruovala, vypadá to teď úplně jinak. Kdyby to bylo stejné jako tehdy, tak by to asi bylo něco jiného, to by na mě ta atmosféra víc dolehla. Doteď si pamatuju, kde přesně jsem seděl.
Co se v tu chvíli v člověku odehrává? Když ví, že už nezažije tu hokejovou radost, srandičky se spoluhráči v kabině, góly? Vám tehdy bylo teprve devětadvacet, když jste ze zdravotních důvodů musel skončit.
Existovaly sice ještě nějaké prostředky, jak by se moje bolesti zad daly zlepšit, ale rozhodl jsem se skončit. Vím, že když jsem pak chodil na zápasy, tak jsem ještě několik měsíců měl potíže hokej sledovat jen jako divák. Ze začátku jsem ani nevydržel do konce a musel odejít. Ale postupně se to změnilo, čas všechno zahojí. Dnes jsem rád, že jsem na střídačce. Je pravda, že někdy mě to vtáhne natolik, že si připadám, jako bych byl s hráči ledě.
Nemůže se stát, že byste se jednou objevil v zápise připravený na trestné střílení, jako kdysi Vladimír Růžička?
To ne (vrtí hlavou). I proto, že jako skaut jsem viděl hodně zápasů seshora z tribuny, kde to vypadá o dost snadněji. Jenže na ledě se musíte rychle rozhodovat. Na druhou stranu, kdybych měl za sebou právě tenhle úhel pohledu tehdy, tak bych byl býval ještě lepší hráč. Myslím, že bych spoustu herních situací řešil lépe.
David Volek hráč byl známý jako velký bojovník, ale také nerad bránil... Nebyl to důvod, proč s vámi vedení Sparty angažovalo také Miloše Holaně?
(usmívá se) S tím bráněním... Mě to zkrátka tehdy nikdo neučil. Od mládí se po mě v lize a národním týmu chtělo především napadání, vybojovávat kotouče a dávat branky. Bránilo levé křídlo, takže mě napravo se to tolik netýkalo. První rok v NHL mi nechávali ještě volnost. Ale pak už po mě Arbour bránění hodně vyžadoval, což mi nakonec ubíralo z mé přirozenosti v útoku. V současnosti už je všude kladen důraz na komplexní pojetí hry.
Už jsme zmiňovali ten gól Pittsburghu, což byl asi nejslavnější moment vaší hráčské kariéry. Dokázal by to přebít titul se Spartou?
Tak to jsou diametrálně rozdílné věci. To jsou dvě esa, která se nedají přebít.
Nicméně nějaký kolektivní úspěch vám zatím chybí...
To je pravda. Mám nějaká druhá a třetí místa. Ale titul nebo velké týmové vítězství jsem ještě nezažil.
A je současný tým Sparty schopen vám tohle splnit?
Každý z nás je schopen čehokoli, když tomu bude sám věřit a pracovat na tom.
Často se zmiňuje to, že je Sparta mužstvo plné hvězd. Nemůže tohle být trochu na obtíž při stmelování kolektivu?
Nechci mluvit o minulosti nebo o tom, co bude. Zabývejme se přítomností: byl jsem součástí týmu ve dvou zápasech a nemyslím si, že to bylo nějak na škodu. Ba naopak. Myslím, že kluci hráli výborně a jako tým.
Stanovilo vám vedení Sparty nějaké konkrétní cíle?
Ne. Ale samozřejmě play-off je základ pro nějaký další možný úspěch. Kdyby na Spartě nebylo ani play-off, tak by to bylo velké zklamání.
