Článek
K tomu je třeba připočíst zkušenosti ze sedmnácti sezón ve švédské a české lize, jeden rok prožil i v zámoří. „Mě hrozba baráže neděsí,“ říká sebevědomě obránce, který v dresu Kladna odehrál v neděli proti Mladé Boleslavi druhý zápas v letošní sezóně.
Jaké ve vás převládají pocity po nedělním utkání se Středočechy, v němž jste vedli o dvě branky, měli mnoho vyložených šancí, ale nakonec vyhráli až v prodloužení 3:2?
Mrzí mě, že jsme ztratili bod, protože s Mladou Boleslaví jsme měli vyhrát. Vždyť jsme je prakticky dvě třetiny válcovali. Jenže jsme neproměnili ani tutové šance. A pak přijde šmudla, kterou brankář Kopřiva při vlastním oslabení nevidí, a začneme se o výhru strachovat.
Jenže nehráli jste ve třetí třetině přeci jen příliš pasivně? Nechybělo ve hře kladenského týmu více odvahy?
Pochopitelně, že jsme se v naší situaci báli o body. Chtěli jsme výhru ubránit. Ale i tak jsme měli šance rozhodnout. Alespoň, že jsme urvali druhý bod v prodloužení.
Sledoval jste Kladno v předešlých měsících?
Pochopitelně. Zpočátku sezóny jsem viděl hodně zápasů živě a všechny, které byly v televizi. Celkově platí, že trpíme neproměňováním šancí. Vstřelených gólů je strašně málo. Hra je přitom super, tam problém Kladna není.
Jak jste se po devíti měsících, kdy jste nehrál celé utkání, cítil fyzicky?
Mrzly mi palce u nohou (směje se)... Tady na zimáku je celkem zima, ale není to nic proti utkání v Šumperku v dresu Berouna, kde jsem se byl rozehrát. Venku bylo minus osmnáct, v hale minus deset. Necítil jsem ruce, ani jsem nemohl udržet hokejku... Ale vážně. Nemám žádný problém. Manko jsem dohnal. Neseděl jsem před tím jen u televize. Trénoval jsem individuálně, chodil jsem třeba na squash, který je na fyzičku výborný. Pochopitelně, že člověku chviličku trvá, než si obnoví všechny návyky zejména při bruslení, protože v tréninku prostě nemáte ten pocit stresu a vypětí. I proto jsem tři zápasy odehrál v Berouně, abych získal herní jistotu.
Proč jste naskočil do sezóny až v lednu?
Řešil jsem určité rodinné záležitosti. Nechci to více rozebírat. Měl jsem nabídky z Itálie i z Německa, dva návrhy smlouvy byly velice konkrétní. Ale nemohl jsem kvůli rodině nikam odejít. Vlastně ani tady v Česku. Jediným řešením byla buď Praha nebo Kladno. Před sezónou jsem jednal s Kladnem, ale tehdy to nějak nedopadlo. A v listopadu jsem si utrhnul meniskus v levém koleni, tudíž jsem začátkem prosince musel na operaci. Chviličku trvalo, než jsem se dostal zpět na potřebnou úroveň.
Kladno je v hodně těžké situaci. Neříkal jste si, že než naskakovat do posledního týmu tabulky, raději letošní sezónu už vypustíte úplně?
Ani náhodou! Hokej mi strašně chyběl. Když se hrálo a já seděl doma, moc jsem postrádal napětí a adrenalin, které zápasy přináší. Situace se vážně nebojím. V první řadě jsem rád, že mohu pravidelně nastupovat. Vůbec neřeším, jaký bude vývoj. Ještě zbývá dost zápasů, a pak celá skupina play-out. Já už jsem baráž zažil v Karlových Varech a v mých letech prostě nemá smysl se něčím takovým nervovat. Navíc máme dost silný tým, abychom se v extralize udrželi. Není třeba se strachovat.
