Článek
Domácí zápasy, to je pro vás asi černá můra, ne?
Nejsme schopni dát více než jeden gól. Máme šance, ale strašně se střelecky trápíme, děláme gólmany do nároďáku.
Návštěvnost v O2 areně je obehraná písnička, vnímáte ještě, že lidi nechodí v hojném počtu?
Samozřejmě by se hrálo lépe, pokud by tu bylo více lidí. Vidíte, že je tady mrtvo. My přijedeme do Třince, kde je stejně lidí, ale co se tam děje, to je paráda, radost v tom hrát. Ale my se nemůžeme vymlouvat, musíme fanoušky přitáhnout, nedá se nic dělat. Jenže když se podíváme pravdě do očí, tak my před dvěma roky vyhráli základní část a lidí nechodilo o moc více. Sedm tisíc a atmosféra by byla lepší, ale buďme rádi za ty, kteří přijdou, taky příště nemusí přijít.
Je těžké pro vás udržet nervy?
Pokud bychom vyhrávali, tak by to bylo jiné, ale správně bych se asi měl udržet. Myslím, že je lepší tohle, než někoho přetáhnout hokejkou zpátky. Prostě si za ním dojedu a dáme si to spolu. Přijde mi to férovější.
Jak vzniká taková bitka?
Nedomlouvali jsme se, ale houknul jsem na něj, že jdeme. On se podíval na rozhodčího, když viděl, že mě samotného vylučovat nebude, tak to zahodil. Měl jsem jednu rukavici, měl jsem co dělat, abych to zahodil. Zase jsem trochu zaspal.
Popral byste se i ve druhé třetině, kdyby nebylo rozhodnuto?
Celý zápas se soupeřem bojujete. Když se blíží konec a prohrává se, tak by to mohl být i zlom. Třeba by to kluky nakoplo a dali jsme rychle gól. Nebylo to tak, že by mě tam Láďa (trenér Vladimír Růžička) poslal. Zkusil jsem to.
