Článek
Opravdu jste si nebyl jistý, zda na sraz do Kravař dorazíte?
Přemýšlel jsem nad tím celkem dlouho. Pro mě je nejdůležitější, abych byl dobře připravený na příští sezónu. Vloni jsem odehrál 98 zápasů, skončil na konci května a neměl v podstatě žádné volno ani pořádný trénink. Člověk jede v podstatě 21. měsíc v kuse. V sezóně jsem vydržel čtyři pět týdnů a na konci října fyzicky dohrál.
Co tedy rozhodlo, že jste se do přípravy reprezentace rozhodl nastoupit?
Člověk si v těch skoro 32 letech říká, že brzy přijde den, kdy už na žádný sraz nepojede, tak by to byla škoda. Ale kdybych se cítil špatně fyzicky a nestíhal, tak to můžu přehodnotit. Ani netuším, jak dlouho tu vydržím, už za týden mohu být doma a chodit na fotbal na Zbrojovku.
S Brnem hrajete skupinu o udržení, byť jste už dlouho zachráněni. Dají se ušetřit síly?
Určitě. Není to ta top fyzická a psychická zátěž, takže si člověk trochu odpočine.
Zvedla se vám na reprezentačním srazu nálada?
Jsem radši v prostředí, kde mě čeká nový výzva, než když hrajete o úplné nic. V play-out je jedinou motivací vyhrávat doma, když přijdou lidi, navíc Kladno a Boleslav potřebují body, tak jsme s nimi doma nechtěli ztrácet, aby nešly řeči, jak to tak bývá.
Sledujete play-off v televizi nebo byste jen trápil tím, že vy ho nehrajete?
Když člověk hraje tu „supr“ soutěž v play-out, na play-off moc nekouká, protože ho štve, že tam není. Vidím výsledky, ale nespěchám domů, abych viděl hokej. Radši jsem fotbalovej.
Už jste si v Brně zanalyzovali, proč sezóna končí neúspěchem?
Od momentu, kdy jsme prohráli v Plzni a na Kladně, se následující dva týdny v klubu všechno vyhodnotilo, řešilo se to mezi trenéry, hráči a vedením. Na jednu stranu dobře odstartovaná sezóna, na druhou je Kometa v extralize teprve druhým rokem, takže tam byla spousta drobných chyb a nepřesností, kterými si asi musí projít každý klub, aby byl lepší. Věřím, že přijde doba, kdy se z tohohle neúspěchu bude těžit.
Zkuste být konkrétnější.
Jsou věci, co se rozebírají vnitřně na klubové úrovni a s nimiž člověk do novin neleze. Ale Brno má obrovskou fanouškovskou základnu, jak město hokej sleduje, je neuvěřitelné. Snad ten zájem o hokej vydrží, ale tohle prostředí vytváří na klub daleko větší tlak, než je na jiných extraligových mančaftech. I ti hráči, co přijdou z jiných týmů do Brna, čelí situacím, se kterými se dosud nesetkali. Je to náročné a není jednoduché v Brně hrát.
Dá se to k něčemu přirovnat?
Brno je jako Toronto v NHL. Když jsem byl ve Vítkovicích, Pavel Kubina s námi trénoval, tak jsem se ho ptal: „Kubas, ty vole, jak je možný, že Toronto má vždycky mančaft jak prase, a neudělalo x let play off?“ On mi říkal: „Hubas, to město, ty lidi a zájem o ten hokej, posílají tu atmosféru do úplně jiných rovin než je v Americe a Kanadě zvykem, ještě mimo Montreal. Je strašně těžké tohle ustát pro ty kluky, co se s tím za celou kariéru nepotkali.“ V českém měřítku je to v Brně stejné.
Jak se to konkrétně projevuje?
Člověk začíná přípravu na ledě v srpnu a je zvyklý, že první čtyři pět týdnů jen trénuje a nezáleží na výsledcích. V Brně je to ale tak, že na první přátelák do Bratislavy jede tři tisíce lidí, první domácí zápas je vyprodaný a když v půlce srpna prohrajete dva zápasy, celé Brno je v uvozovkách na nohou, co se děje.
Nemrzí vás teď, když sledujete vítkovické tažení play-off, že jste v Ostravě nezůstal?
To ne. Nejsem typ kluka, co by zpětně něčeho litoval. Já se vrátil do města, kde jsem vyrostl a kde jsem věděl, že jednou skončím. K Vítkovicím vždycky budu mít vztah, je to mančaft, který mi v 18 umožnil hrát extraligu, vždycky k nim budu cítit vděk. Ke klubu i k lidem, kolem kterých jsem během těch dvanácti let prošel.
