Hlavní obsah

Bojovník Varaďa se ani po páté operaci nevzdává: Nekončím, o Vánocích jsem zpátky!

Vladimír KolářPrávo

Jít v pětatřiceti letech už popáté pod nůž s předním křížovým vazem v koleni, to musí být pro hokejistu silný impulz k ukončení kariéry. Nikoliv však pro třineckého útočníka Václava Varaďu. V úterý to byly tři týdny, co ležel na operačním stole, a nyní už maká v posilovně. Kolem Vánoc by byl rád zpátky na ledě.

Foto: ARCHIV PRÁVO

Václav Varaďa

Článek

Plánujete začít hrát už po třech měsících od plastiky vazu?

Ano, mám to vyzkoušené. Ve Vítkovicích jsem naskočil do utkání dokonce už po dvou a půl měsících. Právě začínalo play-off, musel jsem pomoct. Samozřejmě že vánoční termín je velice optimistický výhled. Muselo by vše klapnout, nesměla by přijít žádná komplikace, a to jeden nikdy neví.

Fotbalistům po stejné operaci obvykle návrat trvá pět i šest měsíců. Nehazardujete? Není to důvod, že se vám přední křížové vazy v kolenech trhají?

Možná ano. Možná jsem se měl o sebe víc starat a být opatrnější. Ale když mi to nejde. Jsem hráč. Nevydržím bez hokeje dlouho. I proto jsem zahnal všechny myšlenky, že bych tímhle zraněním už měl kariéru ukončit.

Říká se, že v nejlepším je dobré přestat. A vy jste poslední sezónu měl fantastickou. S Třincem jste dobyl mistrovský titul. Lajna Růžička, Bonk, Varaďa byla postrachem soupeřů. Na to jste nepomyslel?

To mě také napadlo. Finále Stanley Cupu ještě jednou hrát určitě nebudu a titul mistra světa už také nezopakuju. O co mám ještě hrát? Ale vzápětí jsem si uvědomil, že pořád mám hokej moc rád. Nemám sílu říct dost, končím. Znovu překonám pooperační bolest a popáté budu na sobě tvrdě makat, abych se na led vrátil.

Jak jste momentálně s rehabilitací daleko? Co konkrétně děláte?

Dřu jako mezek v posilovně, pod vedením specialisty dělám všechna možná cvičení, jezdím na kole a plavu. Nic neošidím. Jak říkám, bolí to, ale rvu se sám se sebou.

Věk nezastavíte, konec kariéry se blíží. Připouštíte si to?

Určitě. Je mi jasné, že po tolika zraněních, co jsem měl, je moje tělo zhuntované a nevydrží hrát vrcholový hokej do čtyřiceti, jako se to daří jiným mým kolegům. Nejde jen o přední vazy, ale také o menisky a chrupavky v koleni. Můj způsob hraní je silový, rvu to, proto jsem musel na tu poslední operaci, i když doktor mi řekl, že možná by koleno ještě jednu sezónu vydrželo.

To vás od skalpelu neodradilo?

Neodradilo, protože bolelo, a já nemůžu hrát ten svůj hokej s nějakým omezením. Já šel raději pod nůž v naději, že si ještě zahraju naplno a bez bolesti.

Operací křížového vazu jste měl pět. Absolvoval jste je i v zahraničí?

Ano, jednu v Kanadě, jednu ve Švýcarsku a ostatní doma u pana doktora Hustáka, jemuž bezmezně věřím. Proto jsem před třemi týdny šel tak ochotně znovu si nechat koleno operovat. Protože to dělal on.

Jste zkušeným pacientem. Byl rozdíl být operovaný na klinice v Kanadě, ve Švýcarsku anebo doma v Česku?

Nebyl, všude to bylo profesionální a v pořádku.

Možná jste se v podvědomí bál konce kariéry, protože ještě nemáte představu, co budete dělat, až dáte profesionálnímu hokeji vale. Anebo představu už máte?

Myslím, že se dokážu postarat o sebe a svoji rodinu i pak. Doma v Kopřivnici podnikám. S hokejem bych se definitivně rozloučit nechtěl. Plánuju, že si zvýším trenérskou kvalifikaci z céčka na béčko. Těším se, že rodině konečně nahradím všechen ten čas, co jsem jezdil po zápasech, byl v čudu a ona strádala.

Výsledky Třince v novém ročníku extraligy zatím nejsou nic moc. Čím to je?

Viděl jsem pár utkání, které nevyhrál, ale jeho výkon špatný nebyl. Dostával se do šancí a smůla byla, že je neproměňoval. To se stává. Musí se to překonat silou vůle. V tomhle směru jsem klidný, protože v třineckém mančaftu je silné vůle dost. Jiná věc je, že na mistra se každý chce vytáhnout. Porazit ho, to se cení. A pak, v prvních kolech se všichni enormně snaží. Nechtějí ztrátu, nechtějí dohánět manko, což vždycky stojí hodně sil.

Reklama

Související témata: