Rubriky:

Tipsport extraliga

Kučera: Možná mi škodilo, že jsem flegmatik

3. listopadu 2004 12:37 - PRAHA

Dlouhou životní kapitolu uzavřel hokejový obránce František Kučera, když se minulý týden rozhodl ukončit svou aktivní kariéru. V šestatřiceti letech. "Stesk si nepřipouštím. Spíš si vzpomenu, jak už mě tréninky netěšily a bolelo po nich celé tělo," říká vyhlášený bek v rozhovoru pro Právo.

 

PRÁVO/Václav Jirsa

Před týdnem jste v šestatřiceti letech ukončil hokejovou kariéru. Měl jste už čas přemýšlet, zda to nebylo unáhlené?
Zatím mám co dělat a stesk si nepřipouštím. Člověk se tomu nesmí poddávat. Spíš si vzpomenu, jak už mě tréninky netěšily a bolelo po nich celé tělo.

Napadlo vás někdy, že konec aktivní činnosti přijde tak náhle?
Když jsem v roce 2000 šel do Columbusu, kde jsem měl smlouvu na dva plus jeden rok, tak jsem si říkal, že tam vydržím a pak hokeje nechám. Dneska chce ale každý hrát co nejdéle. Mladšímu synovi přišlo líto, když slyšel ve zprávách, že táta končí ve Slavii. Pak jsme děti připravili na to, že bych už nemusel hrát.

S Vladimírem Růžičkou jste získali olympijský titul v Naganu. To musel být nepříjemný pocit, když vám právě on oznamoval, že pro vás ve Slavii není místo.
Ale ne. Já už cítil, že to není ono. Když jsem nastupoval jen sporadicky, sám jsem si říkal, že takhle to dál nejde. Pak přišel s myšlenkou návratu do Sparty David Volek, který přesvědčil svoje kolegy a chtěli se pustit i do managementu, ale já se už mezitím rozhodl.

V posledním roce vás trápila zranění, cítíte se zdravotně hodně opotřebovaný?
Rána jsou horší, ale bez zátěže ten první týden proběhl normálně.

S bratrem Vojtěchem provozujete v Letňanech hokejovou halu, kolik času vám nyní tahle práce zabírá?
Člověk by tam mohl být od rána do večera a neustále kontrolovat maličkosti, ale spíš je to nárazová práce. Když chci, tak se věnuji rodině. S bráchou se dohodneme. Za dvacet let si člověk užil stresu ažaž, takže maximálně ještě zajdu na Spartu, kde trénuje mladší syn, nebo vypomůžu mládežnickému týmu v Letňanech.

Vy jste byl draftován do NHL už v roce 1986. Jak jste se to v socialistickém Československu vůbec dozvěděl?
Až mnohem později na turnaji v západním Německu. Kolem nás se motali různí agenti, vesměs dost pochybní, a ti mi to řekli.

Měl jste v začátcích hokejový vzor?
Jako malý jsem chodil na Spartu, ale vzory jsem nehledal. Dobře tehdy hráli třeba Zajíček i Míra Kuneš.

Uvažoval jste o emigraci?
Nebyl jsem dostatečně odvážný. Od rodičů jsem věděl, že režim není dobrý. Jenže ve Spartě jsem měl kamarády a nedovedl si představit, že bych ze dne na den všechno opustil.

Převrat v roce 1989 jste prožil na vojně v Jihlavě.
Tehdy jsme se sebrali a jeli 21. listopadu s Dominikem Haškem jeho škodovkou na Václavák na demonstraci. Byli jsme záklaďáci a zpětně si říkali, jaký to mohl být průser. Ale tu změnu jsme prožívali naplno. Dříve nebo později režim stejně musel padnout.

V NHL jste vystřídal sedm týmů, bral jste všechny zkušenosti ze zámoří jako přínos?
Mohl jsem prožívat klidnější období v extralize a jezdit s nároďákem na mistrovství světa. Nemusel bych se nervovat a že toho stresu bylo požehnaně. Všechno to stěhování, jestli mě nepošlou na farmu... Chtěl jsem ale hrát nejlepší ligu na světě a finance taky hrály roli.

Které období v NHL berete jako své nejšťastnější?
Těžko říct. Čtyři roky v kuse jsem hrál v Chicagu, ale první sezóna byla tvrdá. Nahoru, dolů. Farma, A-tým. Tak náročné trenéry jsem v životě nezažil. Největší klid jsem měl v Hartfordu, když byla do ledna stávka a pak se hrálo jen 48 zápasů. Na konci sezóny jsem byl vyhlášen nejlepším obráncem týmu.

Čeští fanoušci si vás nejvíc oblíbili, když jste byl v letech 1998 a 1999 vyhlášen nejlepším bekem mistrovství světa. Byl to vrchol vaší kariéry?
Myslím, že ano. Vrátil jsem se z NHL v roce 1997 a chytil jsem to zlaté období. Předtím jsem sedm let hrál v zámoří a když jsem přiletěl na prázdniny a šel někam s Ríšou Žemličkou a Petrem Hrbkem, tak lidi poznávali jenom je, a o mně nikdo nevěděl. Stačí být sezónu, dvě v nároďáku a jste hned populární.

Se zlatou érou je neodmyslitelně spojen Ivan Hlinka...
Nejlepší bylo, když ještě před revolucí trénoval B-tým Československa a jezdilo se na turnaje do Sovětského svazu. Odtud mám nejlepší historky, protože se nebránil slavit úspěchy s hokejisty. A musím taky říct, že na mě trpěl. Bylo to vidět v Naganu i na mistrovstvích světa. Když nám letos v srpnu volala domů Irena Výborná, co se stalo, byl to strašný šok.

Vy jste nikdy moc gólů nedával, najdete nějakou trefu, které si ceníte nejvíc?
Na mistrovství světa ve Švýcarsku v roce 1998 právě pod Hlinkou jsme mým gólem porazili Slováky 1:0 a obden hráli s domácími, kteří šli do špičky. Tam jsem dával na 3:1. To byl plodný šampionát.

Na Spartě došlo v poslední době k velkým obměnám kádru, stýkáte se ještě s někým ze sparťanů?
Pořád je tam Petr Bříza, v téhle sezóně i David Výborný. Ale nejvíc se vídám s tou partou, co už je ze Sparty pryč. Ríšou Žemličkou, Jirkou Zelenkou, Pavlem Šrekem.

Máte mezi nejlepšími kamarády jen samé hokejisty?
Vždycky si nejlíp popovídám s lidmi, kteří hokej hrávali. Ať už doma nebo někde v hospůdce. Chodívali jsme k Tygrovi, ale poslední dobou se mi líbí U Pinkasů. Pivo tam mají taky velice dobré.

Dřív býval v kabině ze strany mladších hráčů větší respekt k autoritám. Neštvalo vás, že se to začalo v posledních letech dost měnit?
To je dané dobou. Dřív měla Sparta ucelený kádr, který se prakticky neměnil. My tam přišli s Petrem Hrbkem z juniorů a všem jsme vykali. Teď přijdou na letní přípravu čtyři mladí kluci každý rok a berou to jako samozřejmost. Agenti je nahánějí od patnácti let, tak mají víc sebevědomí. Před lety to musel být opravdu velký talent, aby ho nechali trénovat s áčkem.

Na ledě jste vždycky působil klidně. Dokázalo vás něco vytočit?
Už v dorostu mi trenéři říkali, že jsem flegmatik. V NHL jsem s tím měl taky problém, že se nedovedu víc naštvat. Možná mi to uškodilo. Já jsem ty křivdy od rozhodčích vždycky nějak přešel, říkal jsem si, že je to jen člověk. A pak jsem vedle sebe viděl Ríšu Žemličku, jak na střídačce běsnil, řval jak blázen. Prostě můj opak.

Ani v NHL jste se pořádně neporval?
Já se spíš účastnil hromadnějších potyček. Rváči z ostatních týmů si mě nevybírali, taky proto, že jsem z Evropy. Se mnou by si moc nezaboxovali.

Někteří sportovci, kteří se dostali na vrchol, si pak nepřejí, aby jejich děti podstoupili stejnou dřinu jako oni, ale spíš se sportem jen bavili. Co vy?
Byl bych rád, kdyby se jeden z kluků dostal do reprezentace nebo hrál extraligu. Když ale vidím některé rodiče, jak to prožívají a pak sebe s manželkou, jaký už máme nadhled, tak si říkám, že když to nevyjde, aspoň nebudeme mít nervy, kdyby v nároďáku zavinil nějaké góly.

Čím si teď chcete dělat radost?
Chtěl bych se víc věnovat rodině, brát děti na hory, lyžovat. Taky jsem koketoval s rybařením, teď bude čas. Zato golfu jsem nepropadl. Sice jsem si koupil výbavu, ale neviděl jsem na sobě zlepšení. Jednou to šlo, druhý den hrůza.

Marek Burkert, Sport.cz, Právo

Zrušit


Podsekce:

       
  • Souhrn
  • Výsledky
  • Tabulky
  • Kalendář

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..